jak mi bylo, když zaznělo to osudné ano, které rázem zmařilo všechny mé naděje, ukázalo mi, že Luscinda mluvila a slibovala jen tak do větru, a uči- nila nemožným, abych časem získal svůj jediný poklad, který jsem v tom okamžení ztratil. Nevěděl jsem, co počít, zdálo se mi, že mě nadobro opus- tilo nebe a že mě nenávidí zem, která mne musí nosit, takže již vzduch odpírá sílu mým žalostným vzdechům a voda nedopřává vláhy mým očím. Jen ten oheň se ve mně vzmáhal víc a více, až jsem celý planul vzte- kem a žárlivostí. Všechny v komnatě polekalo, když na Luscindu přišly mdloby, její matka rozepjala jí potom šat na hrudi, aby se jí volněji dýchalo, a tu jí na- lezli na prsou zapečetěný list a don Fernando jej hned vzal a četl to psaní při světle nejbližší pochodně. A když jej dočetl, sklesl do křesla, podepřel si rukou tvář, zjevně nad něčím celý zamyšlený, a nepomáhal již ani těm, kdo se jeho ženu snažili vzkřísit z mdloby. Když jsem viděl, jaký zmatek panuje v svatební síni a v celém domě, odvážil jsem se ze svého úkrytu, vždyť mi už vůbec nezáleželo na tom, zda mě někdo uvidí, nebo ne. Byl jsem rozhodnut, kdyby mě snad uviděli, že nebudu váhat, ale pomstím se ihned na zrádném donu Fernandovi, ba i na té vrtkavé a falešné ženě, která tam ležela v mdlobách, a to tak krutě, aby všichni pocítili, jak spravedlivě jsem rozhořčen. Ale můj neblahý osud, který si mě chtěl jistě uchovat pro horší trampoty – může-li mě po tom, co jsem prožil, potkat někdy něco bolestnějšího –, chtěl tomu, abych si v té chvíli zachoval zbytek rozvahy, která mi pak tolikrát chybívala. Opustil jsem tedy onen dům, aniž jsem se pomstil na největších nepřátelích, ačkoli by to bývalo tak snadné, vždyť ani netušili, kdo je na- blízku, a myslil jsem stále jen na to, jak obrátím proti sobě, co mělo stihnout hlavní viníky, a že ztrestám sebe, a to ještě tvrději, než kdyby je byl stihl trest v svatební síni a rána dýkou sjela nečekaně; rychlá smrt ukončí totiž rázem všechno trápení, ale ta, jež čeká na konci dlouhých muk, přináší útrapy nekonečné. Krátce a dobře, vypotácel jsem se z toho domu a vyhledal jsem muže, v jehož stavení jsem nechal svého mezka. Dal jsem si jej osedlat, vsedl na něho, neřekl jsem tomu dobrému člověku ani slova na rozloučenou, opus- til jsem město a neodvažoval jsem se už ani – jako druhý Lot – pohledět za sebe. A když jsem se posléze octl v širých polích, zcela sám, když mě vzala do náručí noční tma a ticho přímo vybízelo, abych si zanaříkal beze
290
Made with FlippingBook - Online magazine maker