a odpovědi mi vířily v hlavě jen chvilku. Ale především mě sváděly přísahy dona Fernanda, vždyť se zaklínal nebem a všemi svatými, slzy, které pro- léval, i jeho švarný vzhled a roztomilost, skrze něž – zvlášť když projevoval tolik opravdové lásky – byl by musel roznítit srdce každé dívky, jež by žila tak dlouho jako já v cudné osamělosti. Zavolala jsem svou služebnou, aby nám byla svědkem i zde na zemi. Don Fernando se zapřísahal horoucně znovu, dovolával se ještě jiných svatých, svolával do budoucna na svou hlavu tisíce kleteb, nedodrží-li, co slibuje. Opět mu vyhrkly slzy do očí a jeho vzdechy byly čím dál tím vroucnější. Svíral mě ještě prudčeji v náručí, odkud jsem se nemohla vy- prostit. A když ta dívka opustila světnici, já nebohá jsem tím, čím ona byla, dlouho nezůstala, a on tak dokonal svoji hanebnou zradu. Blížilo se jitro, ale myslím, že ne tak rychle, jak by si byl přál don Fer- nando, neboť když je choutka ukojena, dychtí muž snad nejvíce po tom, aby opustil místa, kde došel svého cíle. Spěchal tehdy vskutku převelice a má služebná, která ho, jak se později přiznala, vpustila dovnitř, vyvedla ho ven dřív, než se rozednilo. Když se se mnou loučil, ovšem už ne tak vřele a vášnivě, jako se choval, když za mnou přišel, řekl mi, abych spolé- hala na jeho slib a nedomnívala se, že přísahal jen do větru, a na dotvrzení svých slov si stáhl z prstu krásný prsten a navlékl jej mně. Odešel tehdy, a nedovedu říci, byla-li jsem veselá, nebo smutná. Vím jen dobře, že jsem byla celá zmatená a zamyšlená. Šla mi hlava kolem a neodvážila jsem se, nebo mi to snad ani na mysl nepřišlo, vyplísnit svou služebnou, že ukryla dona Fernanda tak zrádně do mé ložnice, vždyť jsem si dosud nebyla jista, zda mne potkalo něco dobrého, či zlého. Řekla jsem donu Fernandovi, když byl na odchodu, že mě může, když jsem teď jeho, navštěvovat pozdě večer též jindy, dokud nebude sám chtít, abychom se k sobě hlásili přede všemi. Přišel však za mnou už jen příštího večera a nezahlédla jsem ho pak přinejmenším celý měsíc ani v kostele, ani na ulici. Marně jsem se pokoušela smluvit si s ním schůzku. A přece jsem věděla, že město ne- opustil a že se věnuje hlavně lovu, v němž měl velké zalíbení. Byly to pro mne bolestné a smutné dni a hodiny a vzpomínám si, že netrvalo dlouho a zranily mě prvé pochybnosti. A záhy jsem přestala donu Fernandovi věřit docela a brzy potom jsem řekla i služebné, kterou jsem dost pozdě pokárala za její opovážlivost, co si o ní myslím. A vzpomínám si dobře i na to, jak jsem musela zadržovat slzy a dávat velký pozor, aby
306
Made with FlippingBook - Online magazine maker