KAPITOLA XXXVI
nesložila však také slib řeholní, dokud se za nějaký čas nedozvěděla, že Lotar padl v bitvě, kterou svedl Monsieur de Lautrec s takřečeným Velkým vojevůdcem, Gonzalem Fernándezem z Córdoby, daleko v království nea- polském, kam se utekl přítel pozdě všeho želící. Tehdy Kamila vykonala sliby, ale dlouho je nepřežila, neboť ji utrápily zármutek a neúprosné vý- čitky svědomí. Tak tedy skončili všichni tři, a to jen proto, že tehdy Anselm začal rozpřádat svůj bláznivý nápad… „Tahle novela se mi docela líbí,“ řekl farář, „nezdá se mi však, že by byla psána podle pravdy. A jestliže je to vymyšleno jen pro pobavení, pak se autor uchýlil od správné cesty, protože by se jistojistě nenašel manžel do té míry pošetilý, aby se pouštěl do tak nebezpečných pokusů jako An- selm. Kdyby se tohle bylo událo mezi nějakou dámou a tím, kdo by se jí dvořil, pak by tomu ještě snad člověk mohl uvěřit, je však sotva možné, že by se takto choval manžel k své vlastní ženě. Nemohu nicméně říci, že by to bylo špatně vyprávěno.“
o jiných podivných příhodách, které se v hospodě udály V tom právě hospodský, který stál ve dveřích hospody, zvolal zplna hrdla: „Tohle je mi pěkná kopa hostí: kdyby se tak zastavili u nás, mohlo by být zas jednou povyražení!“ „Co jsou to zač?“ otázal se Cardenio. „Čtyři jezdci,“ odpověděl hospodský, „a jejich koně mají uzdu jen tak nakrátko a ti muži mají kopí a štíty a černé škrabošky. A přijíždí s nimi žena, která sedí pohodlně v sedle, má na sobě bílý šat a tvář také zastřenou, a vedle kráčejí dva pěší sluhové.“ „A jsou už blízko?“ otázal se farář. „Budou tu co nevidět,“ odpověděl hospodský. Když to Dorotea uslyšela, zastřela si tvář a Cardenio vstoupil do ko- mory dona Quijota. A sotvaže to udělali, už stáli na zápraží ti, o nichž mluvil před chvílí hospodský. Čtyři jezdci, muži pěkně urostlí a opravdu vzhlední, seskočili z koní a přistoupili k té dámě, aby jí pomohli ze sedla, jeden z nich ji vzal do náručí a posadil ji na židli, která stála u dveří svět- nice, kam se ukryl Cardenio. Po celou dobu neřekl nikdo z nich ani slůvka a své škrabošky také nesňali. Jenom ta dáma, když usedla na nízkou židli, vzdychla zhluboka a ruce jí sklesly, jako by byla nemocná а k smrti una- vená. Pěší sluhové odvedli zatím koně do stáje. Farář se zvědavě díval, a protože by se byl rád dozvěděl, kdo jsou oni lidé, když se tak divně přioděli a stále jen mlčí, šel za služebníky a zeptal se jednoho z nich, kdože jsou jejich páni. Ten mu odpověděl takto: „Na mou duši, pane můj, že bych se na to mohl optat zrovna tak já vás. Vím jenom, že je to nějaké velké panstvo, zvláště ten, který pomáhal z koně dolů té dámě. To říkám proto, že se k němu ostatní chovají uctivě „Ani tohleto nevím,“ odpověděl mladý sluha, „neboť jsem po celou dobu nespatřil její obličej. Ale často jsem slyšel, jak vzdychá, a tak vám vzlykala, jako by měla duši vypustit. A není divu, že o nich jinak nic ne- víme. Doprovázíme je totiž, já a tadyhle můj druh, teprve dva dny. Potkali a dělá se jen to, co on káže a poroučí.“ „Nu, a kdo je ta paní?“ otázal se farář.
400
401
Made with FlippingBook - Online magazine maker