tak prudce a rozplakal se samou radostí tak usedavě, že se málokdo z pří- tomných ubránil slzám. Těžko si představit, co si bratři při shledání řekli a jak vroucně se k sobě chovali, a vypsat to snad ani nejde! Nuže, nejdříve si jen tak ve spěchu řekli, co za ta léta zažili, a každý oběma bratřím na očích viděl, že se mají z duše rádi; a pak hned sudí objal Zorajdu; vzápětí jí nabízel své jmění; a již ji zase musila zlíbat jeho dcera, a při pohledu na neobyčejně spanilou křesťanku a nevýslovně krásnou Maurku měli všichni znovu slzy v očích. Don Quijote se na to všechno pozorně díval, ale ani nemukl, a unášen svými klamnými představami přisuzoval ty prapodivné události přeludům potulného rytířství. A hned se i dohovořili, že setník a Zorajda se vrátí s bratrem do Sevilly a podají otci zprávu o onom nečekaném vysvobození ze zajetí maurského, aby se, když do toho nic nepřijde, mohl zúčastnit Zo- rajdina křtu a pak i svatby, neboť sudí musel dále, vždyť mu došly zprávy, že za měsíc vypluje loďstvo ze Sevilly do Nového Španělska, a odložit cestu na dobu pozdější nebylo možno. Zkrátka, všichni byli spokojeni a plni ra- dosti, že se nakonec zajatci všechno tak vydařilo. Ale protože zatím noc ze dvou třetin minula, rozhodli se, že si ko- nečně lehnou a využijí zbývajících chvil k odpočinku. Don Quijote se nabídl, že bude držet před hradem stráž, aby snad na ně nezaútočil obr nebo ničemný zákeřník dychtící po pokladech krásy, které jsou skryty v jeho komnatách. Ti, kdo jej už znali, mu za to ovšem hned po- děkovali a pověděli potom potají sudímu o zvláštních rozmarech dona Quijota, což auditora věru pobavilo. Jen Sancho Panza byl už celý zou- falý z toho ponocování, ale zato se uvelebil lépe než druzí na loži z postroje svého šediváka, i když na to později doplatil, jak bude dále vyprávěno. Dámy se tedy uchýlily do své komory, ostatní ulehli ke spánku, jak už se dalo, a don Quijote šel hlídat hrad, jak přislíbil. A tu najednou, ne- dlouho před svítáním, ozval se do ticha hlas tak líbezný a zvučný, že přiměl všechny dámy, aby pozorně naslouchaly, hlavně pak Doroteu, která ležela vedle dcery sudího, Kláry z Viedmy, a nespala. Těžko bylo uhod- nout, kdo to tak pěkně zpívá. A zněl neustále jen hlas bez doprovodu hudebního nástroje. Chvílemi se jim zdálo, že se k nim nese ze dvora, pak opět ze stáje, a když takto váhaly a pozorně naslouchaly, přišel ke dveřím komory Cardenio a řekl jim:
„Kdo nespí, ať napne sluch! A uslyšíte, jak krásný hlas má někdy i mez- kář. Tento alespoň zpívá, že srdce rozechvívá.“ „My už tu, pane, posloucháme,“ odvětila Dorotea. Cardenio pak odešel. A Dorotea, která se věru mohla uposlouchat, sly- šela docela jasně slova této písně.
472
473
Made with FlippingBook - Online magazine maker