KAPITOLA XLIII v níž se vypravuje pěkná historie o mladém poháněči mezků a jsou vypsány jiné podivné příhody, které se v hospodě udály
„Já jsem námořníkem lásky, na tom jejím oceánu plavím se, ach, bez naděje, že dojedu do přístavu. K jedné hvězdě mířím stále, k ní se dívám věčně vzhůru, krásnější je, více září než ty, jež zřel Palinurus. Kam loď moji vede, nevím, srdce v nejistotě chví se, roztouženě na ni hledím, duše má – ve větru svíce. Nepřístupnost zatvrzelá, cudnost, které mnich by smál se, hned ji skryjí jako mračna, když zrak nejvíc pne se k dálce. Hvězdo rozzářená, jasná, jejíž oheň v srdci pálí, kdybys mi ty náhle zašla, smrt mě v stín svůj hned zahalí.“
Když došel ten, kdo zpíval, v písni až k tomuto slovu, usoudila Dorotea, že tak pěkný hlas měla by si poslechnout i Klárka; a proto jí lehce zatřásla, probudila ji a řekla: „Odpusť mi, že tě takto probouzím, ale udělala jsem to jen proto, aby ses pokochala hlasem, jaký jsi v životě sotva kdy slyšela.“
475
Made with FlippingBook - Online magazine maker