Láska zdarma nic nedá, a kdo lká nad tím, neví, co je blaho, vzácné je to, co člověk dlouho hledá, za klenot pravý platívá se draho: a to, co skýtá ona, je zářnější než růže libovonná. Ten, kdo ustoupit nechce, komu je trní, hloží ještě málo, snad dojde cíle lehce; ač by sto jiných stokrát se už vzdalo, sny pěkné se mi zdají o tom, že náhle probudím se v ráji.“
Klára ještě ani dobře na oči neviděla a nechápala v prvé chvíli, co jí to Dorotea vlastně povídá; i zeptala se jí na to jednou a pak podruhé, Doro- tea jí opakovala totéž a pak již Klára napjatě poslouchala. Když však zaslechla několik dalších slov písně, roztřásla se najednou tak nějak divně, jakoby v záchvatu prudké horečky, objala vroucně Doroteu a řekla jí: „Ach, milovaná a z duše mi drahá paní, proč jste mě jenom vzbudila? Ani snad nevíte, jak mi štěstí přálo, když jsem klidně spala a zrak i sluch odpočíval, takže jsem toho nešťastného zpěváka ani neviděla, ani neslyšela.“ „Co povídáš, dceruško? Vždyť prý to zpívá jakýsi poháněč mezků.“ „Ale kdepak,“ odpověděla Klára, „je to pán mnoha vesnic a mé srdce mu také patří, a nevzdá-li se ho on, pak už je navěky jeho.“ Dorotea se podivila jejím procítěným slovům a pomyslila si, že dívka mluví na svůj věk až přespříliš bystře, i řekla jí: „Teď vám už, milá Kláro, opravdu nerozumím. Povězte mi přece, co znamenají vaše slova o pánovi nad vesnicemi a nad vaším srdcem a kdo je vlastně ten zpěvák, jehož hlas vás tak rozechvěl! Ale ne, nyní raději mlčte, kdybych vás konejšila a utěšovala, sama bych přišla o velkou radost, s kterou naslouchám tomu, kdo tak krásně zpívá. Začíná, myslím, novou píseň na docela jiný nápěv.“ „Nuže dobrá,“ řekla Klára a přitiskla si dlaně k uším, a tomu se Doro- tea také velmi podivila; a když poslouchala pozorně, co ten venku zpívá, nesla se k ní táhle tato slova:
Potom hlas umlkl, ale Klára se znovu rozvzlykala a Dorotea nyní už vskutku dychtila dozvědět se, co se vlastně tají za oním věru líbezným zpěvem a tím hořkým pláčem. I otázala se jí, cože jí to chtěla před chvílí říci. A tu Klára, obávajíc se, že by ji zaslechla Luscinda, přitulila se k Do- rotei, aby jí mohla šeptat do ucha, a už jí vyprávěla: „Ten zpěvák, paní moje, je syn jednoho šlechtice z království aragon- ského, pána dvou osad, a bydlí v Madridu právě naproti nám. Míváme doma vždycky těžké záclony a v létě žaluzie, a přece mě ten mladý kavalír, student, bůhvíjak zahlédl, nejspíš v kostele nebo někde jinde. A nakonec se do mne zamiloval, dívával se pak na mne neustále z okna a projevoval mi svou lásku tak vroucně, ba i slzami, že jsem nakonec všemu uvěřila a pak ho i ráda měla, ačkoli mi nebylo jasné, co ode mne stále chce. Když mi dával ta znamení, vkládal často jednu ruku do druhé, a tak mi nazna- čoval, že by se se mnou rád oženil. A já bych nebyla proti tomu vůbec nic namítala, vždyť jsem se cítila osamělá a matku jsem neměla, nevěděla jsem však, komu se s tím mám svěřit; a tak zůstalo všechno při starém a pro- jevila jsem mu svou náklonnost jenom tím, že když byli naši otcové někde ve městě, nadzvedla jsem trochu záclonu nebo žaluzii, aby se na mne mohl aspoň dobře podívat, a to ho vždycky tak potěšilo, že jsem myslívala, že samou radostí o rozum přijde. Zatím se už můj otec chystal na dalekou cestu a on se o tom nějak do- zvěděl, ale ne ode mne, protože jsem mu to sama říci nemohla.
„ O naděje má sladká, jež prodíráš se houštím nad propastí, tvá noha nebuď vratká, vždyť dobře víš, že pouť ta je i slastí: plaň tedy jenom dále, ač smrt ti cestou hrozí neustále. Věř, bojácní a chabí, ti vítězství se nikdy nedožijí, a štěstí nepřivábí, kdo v první bouři skloní hned svou šíji, kdo všemi svými smysly poddávají se, na zahálku myslí.
476
477
Made with FlippingBook - Online magazine maker