už odešly, vytanula mu v mysli představa, že jsou v tom zase nějaké čáry jako posledně, když ho v témže hradě zle počastoval onen mouřenín pro- měněný v mezkáře. I proklínal v duchu svou nerozvážnost, ba ztřeštěnost, vždyť se mu v tom hradě už jednou prašpatně vedlo, a přece se sem odvážil podruhé, ačkoli mají potulní rytíři vědět, že když se pustí do dobrodruž- ství, které se nevydaří, pak to vždy znamená, že nebylo určeno pro ně, ale pro jiného rytíře, a nač si tedy znovu stavět hlavu. Trhal však dále rukou, zda by se přece jen nevysmekl, ale byl tak dobře připoután, že ať dělal co dělal, marné bylo všechno namáhání. Je ovšem pravda, že potahoval za ten provaz opatrně, aby snad Rocinante náhle ne- vykročil. Snažil se pak znovu a znovu, aby se přece jen nějak dostal do sedla, ale musel stát dále, nechtěl-li si ruku utrhnout. Jak teď toužil po meči Amadisově, proti němuž všechna kouzla nic ne- zmohla! Jak zlořečil svému zlému osudu! Jak horoucně se vžíval do toho, že bude nesmírně chybět celému světu, dokud zde zůstane takto očarován, vždyť do hloubi duše věřil, že skutečně propadl moci kouzel! Jak si v té chvíli znovu toužebně vzpomínal na svoji milovanou Dulcineu z Tobosa! A jak tam volal na svého dobrého zbrojnoše Sancha Panzu, který spal jako zabitý, uvelebený na sedle svého šediváka, a nadobro tehdy zapomněl i na svou rodnou matku. Jak vroucně vzýval don Quijote čaroděje Lirganda i Alquifa, aby mu pomohli, a jak vzápětí zapřísahal svou věrnou přítelkyni Urgandu, aby mu také přispěla ku pomoci, až ho tam nakonec zastihlo jitro, a byl už ze všeho tak bezradný a zoufalý, že ryčel jako býk! Nečekal už totiž, že se mu s rozedněním ulehčí, domníval se, že jeho strast věky přetrvá, když je očarován. A v tom jej utvrzovala i okolnost, že Rocinante stál ustavičně jako přibitý. Byl tedy přesvědčen, že zde takto oba zůstanou a nebudou jíst ani pít, ani spát, dokud nepomine neblahé působení nebeských těles anebo ho nějaký mocnější čaroděj nevysvobodí. Ale v té věci se nadobro zmýlil, neboť jen se trochu rozednilo, přijeli k hospodě čtyři muži na koních, všichni pěkně ustrojeni a na cestu vyba- veni, u hlavy sedla každý svou mušketu. Zabušili na vrata hospody, která byla dosud zavřena. Jakmile je spatřil don Quijote, který pod vikýřem stále ještě držel stráž, zakřičel na ně vyzývavě: „Hej, rytíři, zbrojnoši nebo co jste zač, neměli byste takhle tlouci na brány tohoto hradu, je přece nabíledni, že tak časně zrána všichni, kdo jsou uvnitř, ještě tvrdě spí, a kdo by také otvíral hrazené tvrze, dokud není
484
Made with FlippingBook - Online magazine maker