slunce nad horami! Jen pěkně jeďte někam stranou a počkejte, až bude opravdu den, a pak uvidíme, zda vám zde mohou právem otevřít, nebo ne.“ „Takový hrad nebo tvrz,“ odsekl jeden z nich, „jsem u všech rohatých jaktěživ neviděl. Vy s tím ale naděláte cavyků! Jste-li snad hospodský, za- volejte, ať nám jdou otevřít! Jedeme daleko, chceme tu jenom trochu koně přikrmit a nemáme věru času nazbyt.“ „Copak, pánové, opravdu vypadám na krčmáře?“ zeptal se jich don Quijote. „Nač vypadáte, to vskutku nevím,“ odpověděl druhý, „ale vím, že je to od vás hloupá řeč, když tvrdíte, že tahleta hospoda je hrad.“ „Zajisté, že je to hrad,“ odvětil don Quijote, „а k tomu tak skvělý, že bys jemu podobné v tomto kraji pohledal! A jsou mezi hosty i ti, kteří mí- vali v rukou žezlo a na hlavě korunu.“ „To snad naopak,“ řekl jezdec, „na hlavě žezlo a v rukou korunu. Nu ano. Jistě se tady v hospodě ubytovala nějaká herecká společnost. Vím, že herci mívají často takové skvělé koruny а k tomu žezla, o kterých jste ho- vořil. Jinak, namoutě, v takové hospůdce, kde je ticho jako v hrobě, sotva přenocují lidé, kteří jindy žijí v královském paláci.“ „Nevíte, jak to na světě chodí,“ odpověděl don Quijote, „a dlouho bych vám asi musel vyprávět, co se někdy stává nám, potulným rytířům.“ Druhové jezdce, který s donem Quijotem hovořil, začínali mít oné roz- právky právě tak dost, i zabušili znovu na dveře jako diví, a teď se probudil konečně krčmář, ba všichni ostatní v hospodě, a nakonec hostinský vstal a šel se optat, kdo to tluče. V tu chvíli se jeden z koní, na nichž přijeli ti čtyři neodbytní muži, přitočil blíž a mazlivě k Rocinantovi, který dosud stál nehybně, celý smutný a melancholický, s ušima svěšenýma, a nesl na hřbetě napjaté tělo svého pána. Nu, a protože byl Rocinante přece jen z masa a kostí, ačkoli se zdálo, že je ze dřeva, hnulo jím to aspoň trochu a očichal klisnu, co se k němu lichotila. Ale jen co sebou něco málo hnul, ujely donu Quijotovi nohy, i sklouzl ze sedla, a byl by padl rovnou na zem, kdyby nebyl přivázán za ruku. A způsobilo mu to takovou bolest, že se mu zazdálo, jako by mu ruku zrovna v zápěstí utínali nebo celou paži z těla rvali. Zůstal viset tak blízko u země, že se jí skoro špičkami nohou dotýkal, ale to mu bylo spíše na škodu, protože cítil, jak málo by stačilo, aby došlápl,
i namáhal se a natahoval, jak jen mohl, aby se dotkl země, zrovna tak jako ti, kteří jsou útrpným právem dotazováni na takřečené tahací šibenici a též je jim souzeno do prázdna šlapat, i zvětšují si tak sami bolest, když se stále napínají v klamné naději, že budou mít konečně půdu pod nohama, na- táhnou-li se o trochu víc.
486
487
Made with FlippingBook - Online magazine maker