Jeden z lučištníků, kteří přišli před chvílí do hospody, vyslechl celou tu rozepři a velkou hádku, i dopálilo ho to nakonec a řekl všecek rozlí- cen: „Není-li tohle oslí sedlo, pak jsem já otce neměl! A kdo už řekl anebo A již zvedl píku, kterou neustále třímal v ruce, a máchl jí přímo po jeho hlavě tak prudce, že kdyby nebyl lučištník uhnul, byl by na místě ležet zůstal. Píka uhodila o zem a roztříštila se na kusy, a tu ostatní lučišt- níci, když viděli, jak zde v hospodě vypadli na jejich druha, rozkřičeli se zplna hrdla a volali o pomoc pro Svaté bratrstvo. Hospodský patřil také k němu, a tak hned běžel pro svoji hůlečku i meč a postavil se po bok svých spolubratři. Sluhové dona Luise obstoupili svého mladého pána, aby jim snad v té vřavě neupláchl; bradýř, když viděl, že je celé stavení v jednom víru, popadl svoje sedlo a Sancho nelenil a uči- nil totéž; don Quijote tasil meč a uhodil na biřice; don Luis volal na sluhy, aby ho pustili a šli na pomoc donu Quijotovi a Cardeniovi a donu Fer- nandovi, kteří už zatím bojovali po jeho boku. Farář volal, hospodská vřískala, její dcera bědovala, Maritornes plakala, Dorotea byla z toho všeho celá nesvá, Luscinda málem bez sebe, dona Klára pak vskutku ve mdlobách. Bradýř bušil do Sancha, Sancho tloukl bradýře, don Luis, kte- rého se odvážil jeden z jeho sluhů chopit za rameno, aby neutekl, dal služebníkovi takovou ránu pěstí, až se mu zalila ústa krví; sudí ho bránil, don Fernando měl jednoho drába pod nohama a skákal po něm, jako by se nechumelilo; hospodský křičel za deset a vyzýval na pomoc Svatému bratrstvu. I bylo v hospodě plno nářku, volání, výkřiků, zmatku, strachu, děsu a nehod, ran sečných i ran klackem, pohlavků, kopanců a krvepro- lévání. Uprostřed tohoto chaosu, babylonu a labyrintu napadlo náhle donu Quijotovi, že se octl jako mávnutím ruky v samém středu lítého sváru v le- žení Agramantově, a zvolal hlasem velikým, až se hospoda třásla: „Zadržte! Meče do pochvy! Utište se! A vyslechněte mě klidně, je-li vám život milý!“ Všichni stanuli, když zazněl ten hromový hlas, a don Quijote pokra- čoval: ještě řekne něco jiného, z toho mluví vinný měch.“ „V hrdlo lžeš, ničemný troupe,“ odvětil don Quijote. „Neříkal jsem vám, pánové, že je ten hrad zakletý a že v něm patrně sídlí roty ďábelské? Teď vám to dokážu docela snadno: popatřte, jak svár,
který rozbouřil kdysi ležení Agramantovo, zachvátil i nás! Jen pohleďte: zde se právě bojuje o meč, tam o koně, tamhle o orla, jinde opět o přilbu, a všichni tu zápolíme a veta je po smíru a shodě. Přistupte blíže, milostivý pane auditore, a též vy, důstojný pane faráři, a jeden z vás budiž králem Agramantem a druhý králem Sobrinem a zaveďte mezi nás pořádek a mír, neboť při Bohu všemohoucím, jaká to hanba, když se takoví vznešení lidé, jako jsme my, div nezabíjejí z důvodů tak malicherných.“ Ale lučištníci, kteří nerozuměli jeho horování a dostali od dona Fer- nanda, Cardenia a jeho druhů hezkou pomlázku, nechtěli přestat. Milý bradýř si však dal hned říci, protože mu při té půtce zcuchali důkladně jak vousy, tak i sedlo. Sancho, věrný sluha, uposlechl ovšem pána na slovo; čtyři služebníci dona Luise nechali také brzy všeho, protože pochopili, že to bude pro ně přece jen nejlepší; jenom hospodský stále naléhal, aby už jednou potrestali toho blázna, který mu tu svými zpupnými kousky obrací všechno naruby. Nakonec se však hluk a šum prozatím utišil a pro vznícenou mysl dona Quijota zůstalo sedlo koňským postrojem, miska přilbou a krčma hradem jakoby až do soudného dne. Když se všichni uklidnili a na domluvy sudího a faráře také smířili, začali sluhové znovu naléhat na mladého pána, aby se s nimi ihned vy- pravil domů; a zatímco se s nimi don Luis dohadoval, radil se sudí s donem Fernandem, Cardeniem a farářem, co třeba v té věci učinit, a řekl jim všechno, s čím se mu jinoch dříve svěřil. Nakonec se dohovořili, že don Fernando prozradí sluhům, kdo vlastně je, a že by si opravdu přál, aby ho don Luis doprovázel do Andalusie, kde jeho bratr markýz přijme jej jako šlechtic šlechtice; mladík dal totiž jasně najevo, že se teď k otci ne- vrátí, i kdyby ho na místě zabili. A když se sluhové dozvěděli něco bližšího o donu Fernandovi a uvědomili si, že se mladý pán nevzdá svého, ujednali mezi sebou, že tři pojedou dát zprávu otci a jeden že zůstane s donem Luisem, bude mu k službám, ale neopustí ho dříve, dokud se oni nevrátí nebo jeho otec nerozhodne jinak. I byly tedy všechny spory a sváry vy- rovnány důstojným vlivem Agramantovým a moudrostí krále Sobrina. Když však viděl nepřítel svornosti a škůdce míru, že nepochodil, ba že mu docela sklaplo, protože je sice uvrhl do toho temného bludiště, ale neměl z toho nakonec zhola nic, usmyslil si, že se do toho vloží ještě jednou a roz- hodí jiskry nových různic a hádek. A došlo k tomu takto.
502
503
Made with FlippingBook - Online magazine maker