„Ve jménu Svatého bratrstva! A abyste viděli, že to nejsou žádné žerty, přečtěte si tento rozkaz, kde je výslovně psáno, aby byl tento lapka ihned zadržen.“ Farář vzal zatýkací příkaz do ruky a poznal, že lučištník mluví pravdu a že se popis osoby hodí na dona Quijota. Když rytíř viděl, že s ním ten neokrouhaný ničema zle cloumá, vzplanul hněvem převelikým, vždyť mu při tom lomcování až kosti v těle chrastily, a nakonec uchopil člena Sva- tého bratrstva vší silou oběma rukama za hrdlo, a kdyby mu nebyli druzí biřici přispěchali hned na pomoc, byl by dráb jistě spíše vypustil duši než don Quijote svoji kořist. Hospodský, jehož povinností bylo pomáhat svým druhům z bratrstva, přidal se ihned na stranu lučištníkovu. A když hos- podská viděla, že se její muž připletl i k té nové půtce, křičela zase jako divá a její dcera a Maritornes jí přizvukovaly zrovna tak a zahrnovaly pros- bami o pomoc nebesa i všechny přítomné. Sotva Sancho spatřil, co se opět děje, řekl: „Bůh je mi svědkem, že můj pán nemluvil jen tak do větru, když tvrdil, že se v tomhle hradě dějí samé čáry a kouzla. Člověk tady nemá opravdu ani hodinku klidnou!“ Don Fernando odtrhl od sebe dona Quijota a lučištníka a oběma se ulevilo, když se museli pustit, protože drželi jeden hrdlo, druhý límec ka- bátce opravdu jako dva dravci. Ale biřici se toho, kdo měl být jat jako lapka, vzdát nechtěli a žádali jeden přes druhého, aby jim toho muže po- nechali a potom pomohli svázat a odevzdali jim jej na milost a nemilost, neboť jsou tím všichni povinni svému králi i Svatému bratrstvu, jehož jménem prý znovu žádají o přispění a účinnou pomoc, aby mohl být lapen zákeřník a lupič, před kterým v polích, ba na královské silnici nikdo ne- obstojí. Don Quijote se té řeči smál a pak jim řekl klidně a beze strachu: „Jen pojďte blíž, sprostá a podlá sebranko! Lupičem, který na cestách lidi přepadá, nazýváte toho, kdo osvobozuje spoutané, pomáhá nebohým, z prachu pozvedá k smrti zesláblé a brání ty, na nichž je pácháno násilí? Ó hanebná chásko, kéž ti nebe nikdy nedopřeje za tvoji mrzkost a ničem- nou zaslepenost, abys jasně poznala vzácné jádro potulného rytířství, kéž ti také neukáže v pravém světle hřích a nevědomost, v kterých toneš, když si vůbec nevážíš potulných rytířů, kdykoli se před tebou objeví v plné slávě, ač by ses měla kořit už jejich pouhému stínu! Jen hezky ke mně, vy
Lučištníci sice pustili nakonec též zbraně z rukou, sotva uslyšeli, že snad mají co činit se šlechtici, neboť si v duchu říkali, že ať by už ta šarvátka do- padla tak či onak, budou voláni k odpovědnosti jen oni. Ale jeden z nich, kterého zbil a pošlapal don Fernando, si vzpomněl, že má několik soudních příkazů, aby mohl zatknout některé provinilce, mezi nimi pak i dona Qui- jota, jehož Svaté bratrstvo, jak se tehdy Sancho právem bál, kázalo lapit a uvrhnout do vězení za to, že pustil na svobodu galejníky. A jen mu tohle hlavou blýsklo, chtěl se hned přesvědčit, zda se popis osoby hodí opravdu na dona Quijota, i vyndal ze záňadří pergamenový svitek, vyhledal si onu osobu a slabikoval pak pomalounku, protože nebyl velký čtenář, a po kaž- dém slově se vždycky dlouze zadíval na dona Quijota a porovnával si v hlavě, zda se popis, uvedený v rozkaze, na něho hodí. Nakonec viděl, že je to beze vší pochyby ten stíhaný muž. A jen si to ověřil, schoval zase svůj pergamen, a pak, třímaje v levé ruce zatýkací rozkaz, popadl pravicí dona Quijota za límec tak pevně, že ani vydechnout nemohl, a volal zplna hrdla:
504
505
Made with FlippingBook - Online magazine maker