KAPITOLA XLVIII v níž se kanovník dále obírá rytířskými romány a jinými otázkami důstojnými jeho důvtipu T ak jest, milostivý pane kanovníku,“ řekl farář, „a tím spíše si tedy zaslouží pokárání ti, kteří dodneška podobné knihy psali, ale takových zdravých názorů si nehleděli a nedbali také jádra umění a pravidel, která by jim napomáhala do té míry, že by se některý z nich proslavil v próze nakonec tak jako kdysi svými básněmi dvě knížata poezie řecké a latinské.“ „Nu, mám-li mluvit o sobě,“ odvětil kanovník, „táhlo mě to před léty přece jen trochu, abych se také pustil do nějakého rytířského románu, ovšem podle svých představ. A popravdě řečeno, napsal jsem tehdy něco přes sto stran, a abych se přesvědčil, zda je snad nepřeceňuji, vytasil jsem se s nimi nejen před lidmi zamilovanými do takového čtení a přitom bystrými a učenými, ale také před několika prostými, nevzdělanými po- sluchači, kteří si libují v rozličných pošetilostech, a jak ti, tak oni neskrblili pokaždé lichotivou chválou. Přece jen jsem však toho psaní nechal, neboť jsem si jednoho dne řekl, že se pokouším o věc nehodící se k mému po- volání, a uvědomil jsem si také, že je na světě mnohem více pošetilců než moudrých hlav; a protože je zajisté lepší dožít se uznání u několika málo lidí moudrých než posměchu z úst tisíců pošetilců, nechtěl jsem se vydat na milost a nemilost vratkému úsudku samolibého davu, kterému se tyto knihy dostanou nejčastěji do rukou. Odložil jsem pak pero a vzdal se na- konec myšlenky dokončit svůj rozpracovaný román především proto, že jsem dospěl – to když jsem zase uvažoval o hrách, které se nyní provozují – k jednomu důležitému závěru. Ty dnešní hry, táhlo mi hlavou, ty vy- myšlené i ty, které se opírají o historii, jsou bezmála všechny jen pouhá snůška nesmyslů a nemají hlavu ani patu, ale lid obecný by se za nimi ubě- hal a považuje i prohlašuje je za hry opravdu zdařilé, ačkoli k tomu mají opravdu daleko. Autoři, kteří je skládají, a herci, kteří je hrají, svorně tvrdí, že musejí být napsány právě na onen způsob, vždyť by obyčejní diváci nic jiného ani vidět nechtěli; a ty, které jsou rozvrženy a v ději propracovány, jak pravé umění káže, hodí prý se nanejvýš pro několik znalců, kteří jim
Achillovu, útrapy Hektorovy, zrádné kousky Sinónovy, přátelskou věrnost Euryalovu, štědrost Alexandrovu, odvahu Caesarovu, velkodušnou a poc- tivou povahu Traianovu, oddanost Zopyrovu, obezřetnost Catonovu a jiné dobré vlastnosti, které mohou povznést slavného muže k dokonalosti, a jednou je vloží ten, kdo píše, do duše jediného hrdiny a jindy je rozdělí mezi mnohé. A když tak učiní slohem půvabným a s důmyslnou vynalé- zavostí, která se neodklání příliš od pravdy, utká nakonec z těch rozmanitých nitek opravdu pěknou práci, a jakmile ji ukončí, zazáří jeho dílo krásou a dokonalostí svrchovanou, i bude nabíledni, že dosáhl nej- vyššího cíle podobných spisů, a tím je, jak jsem už řekl: poučit a pobavit zároveň. Naprostá volnost, kterou mají všichni, kdo tyto knihy píší, umož- ňuje jim také, aby projevili své vlohy v básnictví epickém a lyrickém, tragédii i komedii a rozehráli veškeré struny, které v hloubi své chovají ty líbezné, ba nejsladší vědy, poezie a rétorika; neboť epos lze napsat zrovna tak dobře prózou jako ve verších.
526
527
Made with FlippingBook - Online magazine maker