KAPITOLA L
Petra, který leží v královské zbrojnici hned vedle sedla Babieky, a přiznám se milerád, já člověk nevzdělaný nebo snad krátkozraký, že jsem sice viděl to sedlo, ale onen čep opravdu ne, ačkoli není, jak Vaše Milost podotkla, zrovna nejmenší.“ „Určitě tam však je,“ řekl don Quijote, „a mají ho tam, abyste věděl, jak se obecně povídá, v koženém pouzdře, aby neztrouchnivěl.“ „Nu, dejme tomu,“ odpověděl kanovník, „nepamatuji se však, jako že jsem vysvěcen, že bych jej tam byl skutečně viděl. Ale i když připustím, že tam skutečně je, neznamená to ještě, že musím věřit historiím o bůh- víkolika Amadisech a zástupech rytířů, o kterých se v těch knihách vypravuje, a není zajisté důvodu, aby muž tak ctihodný a dobrými vlast- nostmi i dostatkem soudnosti obdařený, věřil nakonec, že ta záplava prapodivných nesmyslů v pošetilých rytířských románech je ryzí pravda.
o učeném hádání, které měl don Quijote s kanovníkem, a o jiných příhodách A to je mi pěkné!“ zvolal don Quijote. „Holou lež prý jen nalez- neš v knihách, které vyšly s královským svolením a se schválením příslušných úřadů, v těch knihách, nad nimiž věru chválou neskrblí jejich vděční čtenáři, ať již dospělí, nebo zcela mladí, chudí, či bohatí, učení i nevzdělaní, plebejci i kavalíři, jedním slovem rozmanití lidé jakéhokoli stavu a nejrůznější povahy, zvlášť když ty příběhy dbají tak zjevně pravdy a vypravují nám o otci, matce, rodišti, příbuzných, věku a rekovných činech každého rytíře či rytířů, a vždy pěkně do posledního vlásku a den po dni a ovšem i o tom, kde je konali! Neměl byste, Milosti, něco takového z úst vypustit, neměl byste se takto veřejně rouhat, a věřte, že vám moudře radím a že dobře učiníte, když si jich co nejvíc přečtete; ani snad nevíte, kolik radosti vám ta četba přinese. Řekněte sám, zda to není opravdové blaho, když máme – dejme tomu – zčistajasna před očima velké jezero, kde smola vře klokotem, a v tom je- zeře plavou a mrskají sebou samí hadi, plazi a ještěři a ještě jiní a jiní divocí a strašní tvorové a náhle se ozve jakoby od samého dna neobyčejně truch- livý hlas: ,Nechť jsi kdokoli, ó rytíři, který právě oči upíráš na tohle strašlivé jezero, chceš-li dobýti pokladu, který leží hluboko pod jeho tem- nou hladinou, dokaž nám odvahu skrytou v tvé chrabré hrudi a vrhni se do těch černých vln, odkud šlehají plameny. A jestliže to neučiníš, nebudeš hoden, abys spatřil opravdové zázraky, které na dně té černoty v svých zdech střeží a chová sedmero zámků sedmi krásných víl.‘ A což teprve, když se ten rytíř, sotva dozněl onen hrobový hlas, nepustí do dlouhého uvažování, neláme si hlavu nad tím, do jakého nebezpečí se vydává, ba neodloží ani svoji zbroj, která ho tíží a svírá, poručí se jen do ochrany Bohu a své dámě, vrhne se střemhlav do plamenů a najednou, aniž po- střehl, jak se to stalo, octne se na kvetoucích lukách, kterým se nevyrovnají ani luhy elysejské? Tam se mu zazdá, že obloha je průzračnější a slunce že září mnohem a mnohem jasněji. Před jeho zrakem se objeví líbezný háj, a stromy, pěkně zelené a košaté, lahodí očím. Hejna pestře zbarvených
542
543
Made with FlippingBook - Online magazine maker