dlaň boží otevřela a napršelo; a proto právě šlo z nedaleké vsi procesí ke kapličce na jednom kopci nad tím údolím. Když don Quijote uviděl po- divná roucha kajícníků, zapomněl docela na to, že podobná viděl už tolikrát, a napadlo mu jenom, že je to jistě nějaké nové dobrodružství a podstoupit že je musí právě jen on, potulný rytíř. Pomyslil si také hned, že socha ve smutečním hávu, kterou v průvodu nesli, je nějaká urozená paní, kterou ti věrolomní a nevycválaní lotři násilím unášejí, a to ho ovšem ještě víc utvrdilo v dřívější domněnce. A jen si to vzal do hlavy, hned chvá- tal hbitými kroky k Rocinantovi, který se pásl opodál, sňal ze sedla uzdu a štít, rychle koně přistrojil, požádal Sancha, aby mu podal meč, chopil se kulatého štítu a řekl mocným hlasem všem přítomným: „Nyní uvidíte, slovutné panstvo, že nadarmo nejezdí světem potulní rytíři, kteří konají, co jim stav potulného rytířstva káže! Nyní se, pravím vám, na vlastní oči přesvědčíte, až osvobodím tamhletu urozenou dámu, kterou ti muži zajali, zda jsou potulní rytíři hodni úcty.“ A když to dopověděl, pobídl Rocinanta koleny, protože neměl ostruhy, a plným cvalem, vždyť tato pravdivá historie nikdy neříká, že by Rocinante někdy běžel tryskem, vyrazil na kajícníky, ačkoli by ho kanovník, farář i bradýř byli rádi zadrželi; nezmohli nic a marně na něho volal zplna hrdla také Sancho: „Kam se to ženete, pane done Quijote? Máte snad celé peklo v těle, že vás to pudí, abyste útočil na naši katolickou víru? Pomněte, hrom do mne uhoď, že je to procesí kajícníků a že ta paní, kterou na nosítkách nesou, je tisíckrát blahoslavená socha neposkvrněné Marie Panny. Vemte přece rozum do hrsti, pane můj! Na tohle se hodí: Dovedl by, ale kovadlina nikde!“ Zbůhdarma se však Sancho namáhal. Jeho pán chtěl již již uhodit na ty zahalené postavy a vyrvat jim z rukou tu paní ve smutku, a neslyšel věru jediného slova; ale i kdyby byl něco zaslechl, nebyl by se vrátil zpět ani na rozkaz královský. Dojel tedy zakrátko k procesí, zastavil Rocinanta, který si již beztoho chtěl trochu odpočinout, a zvolal hlasem rozechvěným a chraptivým: „Hej vy, kteří jistě nemáte čisté svědomí, když si zakrýváte tvář, po- stůjte a vyslechněte mě!“ Nejdříve se zastavili ti, kdo sochu nesli; a jeden ze čtyř kněží zpíva- jících litanie, když viděl vychrtlého koně a podivný zevnějšek jezdcův,
556
Made with FlippingBook - Online magazine maker