k domovu. Všichni se tedy rozešli a na různé strany rozjeli, takže farář, la- zebník, don Quijote, Sancho a dobrák Rocinante, který se při všem, čemu byl přítomen, choval stejně trpělivě jako jeho pán, nakonec osaměli. Vozka připřáhl volky, uložil dona Quijota na otýpku sena a mířil hezky uloudaně jako obvykle, kam farář chtěl. Za šest dní dojeli do vsi dona Qui- jota, v pravé poledne a náhodou zrovna v neděli, kdy byli všichni lidé na návsi, kudy musel také vůz s donem Quijotem. Všichni se sběhli, aby se podívali, koho to vezou, a když poznali svého krajana, šla jim z toho hlava kolem a kterýsi chlapec hned běžel vyřídit hospodyni a neteři, že se jim vrací jejich pán a strýc a je prý celý pohublý a v tváři žlutý a leží na hro- mádce sena na voze taženém dvěma volky. Kámen by se byl obměkčil, když ty dvě dobré ženy spustily nářek a do obličeje se vlastní rukou bily a zahrnovaly přitom kletbami ty zlořečené rytířské romány. A opakovalo se to pak ještě jednou, když uviděly, jak vůz s donem Quijotem vjíždí do vrat. Když se roznesla zpráva, s jakou se don Quijote vrátil domů, přiběhla žena Sancha Panzy, která věděla, že se s ním její muž vypravil do světa jako zbrojnoš, a jen Sancha uviděla, už se ho ptala, zda je osel v pořádku. Sancho jí odpověděl, že se mu vede lépe než pánovi. „Chvála Pánu Bohu,“ řekla na to ona. „Ale pověz mi přece, brachu, co ti to tvoje zbrojnošení vyneslo? Neseš mi aspoň pár vzácných sukní? Při- nesl jsi dětem nějaké pěkné střevíčky?“ „Ani to, ani ono, ženo milá,“ odpověděl Sancho, „ale nesu něco po- třebnějšího a onačejšího.“ „Ach, to jsem ráda,“ odvětila žena. „Ale ukaž mi přece, muži můj milý, ty věci potřebnější a onačejší, ráda bych je viděla, aby se potěšilo mé srdce, které mě tolik bolelo a tak se rmoutilo, vždyť jsi byl bůhsámvíkde celou věčnost.“ „Ukážu ti to až doma, ženo,“ řekl Panza, „a jen už buď spokojená, neboť dá-li Bůh a my se vydáme ještě jednou do světa hledat dobrodruž- ství, uvidíš, že ze mne bude co nevidět hrabě nebo pán nad ostrovem, jaký tu u nás nikdo nikde neviděl, protože já dostanu od pana dona Quijota ten nejpěknější.“ „Aby Pán Bůh dal, můj milý muži, přišlo by nám to jako na zavolanou. Ale řekni mi přece, jak to je s těmi ostrovy, já ti opravdu nerozumím.“ „Blázen, kdo osla medem krmí,“ odpověděl Sancho. „Dočkáš se toho,
560
Made with FlippingBook - Online magazine maker