dočkáš, milá ženo, ba vím, že se ti údivem hlava zatočí, až tě budou tvoji poddaní nazývat velkomožnou paní.“ „Co mi to tu, Sancho, stále povídáš o samých velkomožných dámách, ostrovech a poddaných?“ zeptala se ho Juana Panzová, jak se Sanchova žena – nikoli však jeho příbuzná – jmenovala, protože v Manchi ženy při- jímají jméno svých manželů. „Chtěla bys toho vědět až příliš mnoho najednou. Řekl jsem ti ryzí pravdu, a tak už drž jazyk za zuby. Povím ti, Juano, jen tak mimochodem, že nejvíc na světě užije, kdo se stane s poctivou duší zbrojnošem potul- ného rytíře, vyhledávače dobrodružství. Všechna sice nejdou člověku k duhu tak, jak by si přál, protože sto jich podstoupíš a devětadevadesát se jich zvrtne a nevydaří. Sám jsem to na vlastní kůži zakusil, protože jsem někdy místo velké slávy do vzduchu lítal a jindy záda necítil. Ale přece jen je to moc pěkné jezdit si takhle v horách a čekat na neobvyklé události, v hlubokých lesích štěstí hledat, na skály vylézat, hrady navštěvovat, v kterékoli zájezdní hospodě se ubytovat a nezaplatit pak ani nejtenčí tro- níček.“ Zatímco Sancho Panza a jeho žena Juana Panzová spolu takto rozprá- věli, hospodyně a neteř přivítaly dona Quijota, svlékly ho a uložily na jeho staré lože. Díval se na ně jen tak zpod víček, a ne a ne si uvědomit, kdeže vlastně je. Farář kladl neteři na srdce ne jednou, ale vícekrát, aby o svého pana strýce dobře pečovala, a nechť prý se mají s hospodyní na pozoru, aby jim opět neupláchl; vyprávěl jim hned také, co všechno museli pod- niknout, aby ho dostali domů. A to již obě ženy znovu o překot bědovaly, svolávaly kletby na ty ne- blahé rytířské romány, a znovu zapřísahaly nebe, aby do horoucích pekel smetlo původce všech těch lží a nesmyslů. Krátce a dobře, šla jim z toho všeho hlava kolem a strachovaly se ve dne v noci, že jim jejich pán a strýc někam ujede, jakmile se trochu zotaví, a co jejich mysl tížilo, to se později vyplnilo. I když však pisatel této historie hledal zvídavě a horlivě stopu činů, které vykonal don Quijote na své třetí výpravě, nenalezl po nich, aspoň v hodnověrných záznamech, ani stín. Jenom jako pověst uchovalo se v myslích a paměti Manchanů, že když vyjel don Quijote z domova po- třetí, vydal se do Zaragozy, kde se zúčastnil slavných turnajů, které se tehdy v onom městě konaly, a přihodily se mu tam věci hodné jeho udat-
nosti a důmyslu. Ani o jeho odchodu ze světa a konci nemohl zjistit vůbec nic, a stěží by se o tom byl někdy cokoli dověděl, kdyby mu šťastná náhoda neposlala do cesty starého lékaře, majetníka olověného pouzdra, které prý bylo, jak ten dobrý muž prohlásil, nalezeno v rozkopaných základech sta- robylé poustevny, když její zdi obnovovali. V onom pouzdře našli několik pergamenů, popsaných písmem gotickým, ale verši španělskými, které zpívaly o mnohých rytířových rekovných činech, hlásaly krásu Dulciney z Tobosa, podávaly zprávu o vzhledu Rocinanta, věrnosti Sancha Panzy a o rovu dona Quijota samého. Kromě nich byly tam ještě rozličné ná- hrobní nápisy a chvalozpěvy na jeho život a počestné mravy. Ty pak, které se daly přečíst a rozluštit, uvádí hodnověrný autor této neobvyklé a neví- dané historie o něco níže. A v odměnu za tu nesmírnou námahu, kterou mu dalo pátrání a hledání po všech manchských archivech, měla-li tato historie spatřit světlo světa, žádá její autor ty, kdo ji čísti budou, aby jí věřili do té míry, jako věřívají i lidé rozumní rytířským románům, které jdou ještě dnes z ruky do ruky. Jestliže se k němu takto zachovají, naplní to jeho nitro blahým uspokojením a zadostiučiněním a povzbudí ho to
562
563
Made with FlippingBook - Online magazine maker