kniha, jaká kdy byla napsána v naší řeči, ovšem jen z těch zábavných, ba mrzí mě už málem, že jsem užil toho slova nejhorší, neboť podle úsudku mých přátel nebude nad ni lepší. Budiž Vaše Excelence zdráva, jak jí toho ze srdce přeji. Již již Vám hodlá vzdát poctu Persiles; a služebník Vaší Excelence skloní před Vámi opět stejně pokorně hlavu. V Madridu posledního dne měsíce října roku tisícího šestistého pat- náctého. Vaší Excelenci hluboce oddaný
PŘEDMLUVA B ože na nebesích, jak ty už asi, čtenáři vznešený nebo třeba z rodu prostého, jak ty, pravím, dychtivě čekáš na toto mé úvodní slovo v domnění, že v něm nalezneš útoky, výpady a je- dovaté výtky namířené proti autorovi druhého Dona Quijota , onoho totiž, který prý byl zplozen v Tordesillasu a na svět přišel v Tarra- goně! Ale já ti toho potěšení opravdu dopřát nemohu; a třebaže urážky jitří hněvem srdce těch nejpokornějších, u mne tomu tak nebude, i nezů- stane pravidlo bez výjimky. Přál by sis jistojistě, abych tamtoho nazval oslem, zabedněncem a drzým opovážlivcem, ale kdepak: Hříchu pokuta v patách běží; jak si kdo ustele, tak si lehne; co chtěl, to ať si má! Přece jen se mne však dotklo, že o mně mluví jako o starochovi a člověku ochro- meném, jako by snad bylo v mé moci zastavit čas a zůstat jím nedotčen, anebo jako bych byl přišel k úrazu někde v hospodě, nikoli při onom nej- slavnějším utkání, jaké kdy viděl svět a současnost a budoucí věky v nové podobě sotvakdy spatří. Moje rány neoslní zajisté toho, kdo se na mne jen tak podívá, mají je však v úctě aspoň ti, kteří vědí, kde jsem je utržil; vždyť lepší je přece pro vojáka, když padne v boji, než kdyby se zachránil útě- kem. A znám se k tomu do té míry, že kdyby mi v tu chvíli nabídli na vybranou a skutkem učinili věc nemožnou, raději bych se chtěl hned znova zúčastnit oné velké bitvy než mít zdravé údy, ale nebýt tehdy v ohni. Jizvy, které zůstaly vojínovi v tváři a na hrudi, jsou hvězdy ukazující ostat- ním cestu k nebeským výšinám cti a touhy po chvále zasloužené. A třeba podotknout, že nikdo nepíše šedinami, ale duchem, ten pak se léty spíše protříbí. Zamrzelo mě také, že mne nazývá závistivcem a že mi vysvětluje jako nějakému nevědomci, co lidé rozumějí slovem závist; i vím to, vím, ale na mou pravdu, že mi duši nejitří osten závisti skutečné, že mám v sobě tu druhou, nezáludnou, ušlechtilou a dobře míněnou, spíše už sestru ctižá- dosti. A jestliže je tomu tak — jako že vskutku je —, pak si přece nemusím vylévat zlost na žádném knězi, zvláště už ne na služebníkovi svaté inkvi- zice; a řekl-li to kvůli někomu, koho měl patrně na mysli, pak se nadobro zmýlil, neboť onoho muže si pro jeho neobyčejné nadání naopak velmi
MIGUEL DE CERVANTES SAAVEDRA
574
575
Made with FlippingBook - Online magazine maker