„Tohle se mě netýká,“ řekl mu na to don Quijote, „protože bývám vždycky dobře oblečen a nechodím v zalátaných šatech. Že byly někdy roz- trhané, to připouštím, ale spíš skrze zbraně, nikoli časem.“ „O statečnosti, vybraném chování, rekovných činech a vytrvalé snaze Vaší Milosti soudí lidé různě. Jedni říkají: Je to blázen, ale člověka aspoň pobaví, druzí zase: Udatný muž, ale smolař k pohledání, a třetí: Umí se cho- vat, ale není s ním kloudná řeč. A tolik vám toho ještě vždycky namluví, že na Vaší Milosti, a zrovna tak na mně, nenechají místečka zdravého.“ „Hleď, Sancho,“ řekl don Quijote, „kdykoli se vyskytne ctnost, jíž není rovné, vždy je pronásledována. Málokterý, ba myslím žádný ze slavných mužů dob minulých neušel jedovatým pomluvám. Sám Julius Caesar, vojevůdce nad jiné chrabrý, prozíravý a schopný, byl prohlašován za ctižá- dostivce a šeptalo se o něm, že nedbá čistoty oděvu ani mravů. Alexandra pak, který si svými hrdinskými činy vydobyl přízvisko Veliký, nařkli z toho, že prý do sebe obracel sklenku za sklenkou. O Herkulovi, ačkoli měl na be- drech tolik přetěžkých úkolů, se zase vypravuje, že byl chlípný a zženštilý. O donu Galaorovi, bratru Amadise Waleského, se trousí řeči, že prý vyvo- lával samé rvačky, a o jeho bratrovi, že měl slzy hned na krajíčku. Když se shrnulo tolik pomluv na takové reky, snesu, ech Sancho, také svou trochu, zvlášť když je toho opravdu jen tolik, jak jsi mi říkal.“ „V tom je ten háček, při věčné spáse mého otce!“ zvolal Sancho. „Takže to tedy nebylo všechno?“ otázal se don Quijote. „Koně z kůže stahovali, předčasně se radovali,“ řekl na to Sancho. „Do čeho jste prozatím kousl, jsou jen medové koláče a marcipán. Ale kdybyste si, milostpane, opravdu troufal na pár pořádných krajíců ze všech těch kle- vet, kterými vás ve vsi stíhají, přivedu vám sem ihned někoho, kdo vám to zde vycinká do posledního měďáčku. Včera večer se totiž vrátil domů syn Bartoloměje Carrasca, který byl na školách v Salamance a dotáhl to až na bakaláře. A když jsem ho šel přivítat, řekl mi, že se příhody Vaší Milosti už i do knih dostaly pod názvem Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Povídal mi ještě, že prý se tam mluví také i o mně a jmenují prý mě plným jménem a paní Dulcineu zrovna tak a hovoří se tam o všem možném, co jsme, pane, my dva prožili, takže jsem se nestačil křižovat hrůzou a údivem, jak se to ten dějepisec mohl jenom dovědět.“ „Ujišťuji tě, Sancho,“ řekl don Quijote, „že autorem té naší historie je jistě nějaký moudrý čaroděj, neboť těm není tajno nic z toho, o čem chtějí psát.“
„Ale jakýpak, prosím vás, čaroděj anebo kouzelník,“ odpověděl Sancho, „když se podle vlastních slov zmí- něného již pana bakaláře Samsona Carrasca jmenuje ten, kdo ty příběhy napsal, Sidé Hamete Beremzelí!“ „To je jméno maurské,“ poznamenal don Quijote. „I bude, bude,“ odpově- děl Sancho, „kdosi mi jednou povídal, že Mauři mají moc rádi zeleninu.“ „Zřejmě jsi to, Sancho, nějak popletl. Sidi v řeči arabské znamená velitel nebo pán.“ „To je docela možné,“ od- větil Sancho. „Kdybyste si však, milostpane, přál, abych vám sem přivedl toho baka- láře, hned pro něho dosko- čím.“ „Opravdu by ses mi tím
zavděčil, brachu milý,“ řekl na to don Quijote. „Po tom, co jsi mi tu vyprávěl, nemohu vydržet samou zvědavostí a sousto s chutí nepojím, dokud tomu všemu nepřijdu na kloub.“ „Tak už tam běžím,“ odpověděl Sancho. I opustil svého pána a šel pro bakaláře, s nímž se zanedlouho vrátil. A ti tři se pak dali do neobyčejně zábavného hovoru.
594
595
Made with FlippingBook - Online magazine maker