Namaloval třeba kohouta, ale tak ledabyle a divně, že musel dole napsat gotickými písmeny: Tohle je kohout! S tou knihou o mně je to patrně zrovna takové a nikdo jí neporozumí bez komentáře.“ „A to ne,“ odvětil Samson, „ta je psána tak jasně, že v ní vůbec nic ne- ruší. Děti v ní listují, mládež ji čte, dospělí jí dobře rozumějí a starci na ni pějí chválu: krátce a dobře, je tak známá a čtená a tak se vám vžila, že jen lidé uvidí vychrtlého koníka, už každý říká: Hleďte, Rocinante! A nejvíce si snad v té četbě libují pážata: v předpokoji panského domu najdeš vždy Dona Quijota : jde, jak se říká, z ruky do ruky, a sotva se na knihu vrhl jeden, sahá po ní druhý. Je vám to s ní moc a moc pěkné a věru neškodné pobavení a něco lepšího bys dnes marně hledal, neboť v ní neobjevíš je- dinké necudné slovo ani myšlenku, která by nebyla pravověrná.“ „Psát jinak,“ řekl don Quijote, „znamenalo by psát lži, nikoli ryzí pravdu, a dějepisci, kteří na lži stavějí, měli by být upáleni jako ti, kdo dá- vají do oběhu falešné mince. Nevím však vskutku, co přimělo autora k tomu, že do knihy vložil kdovíjaké cizí novely a příběhy, když měl přímo zlatý důl v mých příhodách. Nu, patrně se řídil příslovím: Senem a slá- mou, ne kaší samou… Ach, kdyby byl raději zaznamenal všechny moje myšlenky, moje vzdechy i mé slzy a také mé dobré úmysly a moje nájezdy, mohl z toho být svazek přinejmenším tak veliký jako souborné dílo Tos- tadovo. K psaní poutavých příběhů a knih vůbec je totiž, pane bakaláři, podle mého mínění třeba velké moudrosti a zralého úsudku. Vtipné prů- povídky a opravdu zábavné řádky jsou výsadou mužů ducha vynikajícího. Nejbystřejší postavou komedie bývá šašek a blázen, protože jím zajisté není ten, kdo se staví hloupým. Co se týče opravdové historie, toť něco jakoby posvátného, neboť ta má být pravdivá, a kde je pravda, tam je i Bůh, který je pravda sama. A přece jen někteří lidé píší a chrlí ze sebe knihy, jako by housky pekli.“ „Žádná kniha není tak špatná,“ řekl na to bakalář, „aby v ní nebylo i něco dobrého.“ „O tom není pochyby,“ odpověděl don Quijote, „ale stává se také, že ti, kdo po zásluze nabyli a dosáhli velké proslulosti svými spisy, pozbudou jí docela, jakmile je dají tisknout, nebo o ni přijdou alespoň zčásti.“ „A to z té příčiny,“ řekl Samson, „že si každý tištěná díla pročte, i ne- ujde mu ani jediná chyba, a čtenáři po nich slídí tím horlivěji, čím proslulejší je ten, kdo knihu napsal. Lidé vynikajícího nadání, velcí básníci,
slavní historikové probouzejí totiž bezmála vždycky závist těch, kteří sami nikdy nic nevydali, posuzují však se zalíbením a jakoby jen tak sobě pro potěchu díla cizí.“ „Tomu se není co divit,“ poznamenal don Quijote, „neboť je na světě mnoho teologů, kteří nejsou k ničemu na kazatelně, ale dovedou výborně upozornit na chyby nebo zbytečné průtahy v řeči těch, co kážou.“ „Ano, takové to bývá, pane done Quijote,“ řekl Carrasco, „ale tihleti karatelé by přece jen měli být milosrdnější a méně puntičkářští a hned neupozorňovat na každý prášek v oslňující záři díla, které pomlouvají, neboť i když aliquando bonus dormitat Homerus, ať jenom uváží, co se onen básník nabděl, aby ze sebe vydal dílo plné světla, téměř bez rušivých stínů. Dost možná, že i to, co oni považují za vady, jsou jen taková ma- teřská znaménka, která někdy zkrášlují i tvář lidskou. Znovu tedy tvrdím, že kdo vydává knihu, vystavuje se převelikému nebezpečí, neboť je přece zhola nemožné, že by ji napsal tak, aby se líbila a vyhovovala všem čte- nářům.“ „Ta, která o mně mluví,“ řekl na to don Quijote, „málokteré asi plně uspokojila.“ „Právě naopak, neboť jako stultorum infinitus est numerus, tak neko- nečně mnoho bylo i těch, kterým se kniha líbila. Někteří však přece jen viní autora ještě také z toho, že mu nějak vypovídá paměť, neboť zapomněl povědět, kdo ukradl Sanchovi osla; dovídáme se o tom v knize jenom to, že mu jej patrně ukradli, a pak si zakrátko jede zase na šedivákovi, kterého mu přece nikdo nevrátil. Vytýkají mu také, že neuvádí, co udělal Sancho s těmi sto dukáty, které našel v tlumoku v horách Sierry Moreny; už se pak o nich totiž nezmiňuje, ačkoli by mnozí tak rádi věděli, jak s nimi Sancho naložil a co si za ně vlastně koupil, i chybí takto v knize něco do- opravdy podstatného.“ „Není mi teď, pane Samsone,“ odpověděl Sancho, „do velkých počtů a výpočtů, protože se mi udělalo nějak nevolno od žaludku, a když to hned nespláchnu dvěma doušky starého vína, tak se vám tu položím, jako kdyby mě kati na dřevo přibili. Mám tu svou lahodu doma a má drahá polovice už na mne čeká. Jen co se naobědvám, hned se vrátím a odpovím, milos- tivý pane bakaláři, vám a každému, kdo se mě na tyhle věci otáže, jak jsem
svého šediváka pozbyl a zač jsem těch sto dukátů vydal.“ A nečekal už ani na odpověď a spěchal beze slova domů.
602
603
Made with FlippingBook - Online magazine maker