KAPITOLA IV
Don Quijote pozval bakaláře, aby vzal zavděk jeho hubenou tabulí. Bakalář pozvání přijal a zasedl s donem Quijotem ke stolu; hospodyně přidala pak k obvyklým pokrmům dvě holoubátka. Při jídle se hovořilo o rytířských záležitostech, Carrasco donu Quijotovi na všechno přitakával. Po té venkovské hostině si oba zdřímli. A když se Sancho vrátil, pokračo- vali v přerušené rozprávce.
v níž Sancho Panza podává bakaláři Samsonu Carrascovi uspokojivou odpověď na všechny jeho otázky a zaplaší jeho pochybnosti, jakož i o jiných událostech hodných toho, aby se o nich vyprávělo a vědělo S otvaže Sancho vstoupil do světnice, už navazoval na dřívější roz- hovor a promluvil k těm dvěma takto: „Tady pan Samson říkal, že by lidé rádi věděli, kdo, jak a kdy mi tehdy ukradl mého osla. A na to já odpovídám a pravím: téže noci, kdy jsme utíkali před Svatým bratrstvem a uchýlili jsme se do Sierry Moreny po onom věru ne- blahém dobrodružství s galejníky a pak ještě s tím nebožtíkem, kterého odnášeli do Segovie, vjeli jsme s pánem do hlubokého houští, on se hezky opřel o svoje kopí, já jsem seděl na oslovi, a netrvalo dlouho a už jsme spali jako na čtverých peřinách, tak jsme byli utrmáceni a zmořeni těmi šarvátkami. Hlavně já jsem usnul tak tvrdě, že ten, co mi to tam provedl — Bůh ví kdo to byl —, přitočil se v noci ke mně a mohl mi podstavit čtyři kůly, které podložil pod čtyři rohy sedla; na tom jsem potom seděl jako na koni a zloděj zatím vytáhl zpod sedla mého osla a mne to nepro- budilo.“ „Nebylo to celkem nic nesnadného a v jádře nic zbrusu nového,“ po- znamenal don Quijote. „Podobná věc přihodila se už také Sacripantovi, když mu při obléhání Albraky ukradl koně zpod sedla stejným úskokem pověstný lapka Brunelo.“ „Rozednilo se,“ pokračoval Sancho, „a jen jsem si trochu protáhl údy, kůly povolily a já sebou buch na zem. Dívám se po oslíčkovi, ale ten nikde! Slzy mi vyhrkly do očí a dal jsem se vám do takového nářku, že jestli na něj ten, kdo ty naše příběhy napsal, ve spěchu zapomněl, pak může být jist, že mu ušlo to nejlepší. Nevím, kolik dní pak minulo — to jsem už do- provázel urozenou princeznu Micomiconu —, když tu najednou poznám svého osla a hned jsem i věděl, že ten, co na něm v cikánském šatě jede, je ten pálený Ginés z Pozalesí, onen podvodník a největší lotr pod slun- cem, kterého jsme s pánem z pout vysvobodili.“ „V tom ta chyba nevězí,“ odvětil Samson Carrasco, „ale autor tam líčí, jak se Sancho nese na svém ušákovi, ačkoli se zvíře dosud nenašlo.“
604
605
Made with FlippingBook - Online magazine maker