„To rád věřím,“ odpověděl Sancho, „ale myslím, že tentokrát nebude zrovna snadné, abyste si s ní, Milosti, mezi čtyřma očima porozprávěl, alespoň ne tam, kde by vám mohla udělit to požehnání, ledaže by vám stačilo, kdyby to bylo jen tak přes plot dvora, zpoza nějž jsem ji viděl, když jsem jí nedávno nesl ten list o pošetilostech a bláznivých kouscích, které Vaše Milost prováděla v srdci Sierry Moreny.“ „Opravdu jsi tedy, Sancho,“ otázal se ho don Quijote, „považoval za zídku dvora či plot přehradu, u níž nebo skrze niž jsi tehdy spatřil onu krásu a spanilost, kterou by bylo třeba zahrnovat chválou na věky věků? A přece to byly spíše zasklené chodby, balkony nebo arkády — či jak se to jmenuje — nádherných a skvoucích paláců.“ „I to může být,“ odvětil Sancho. „Ale abych pravdu řekl, já měl před očima jen tu zeď, ledaže by se mi to vykouřilo z hlavy.“ „Ať to bylo jak bylo, pojedem tam,“ řekl don Quijote. „Nesejde na tom, zda ji uvidím za nějakou takovou zídkou, nebo za oknem, pootevřenými dveřmi, nebo skrze zahradní mříže, neboť jediný paprsek její krásy, do- tkne-li se vskutku mých očí, osvítí mou mysl a posilní mé srdce tak, že se mi, pokud jde o moudrost a odvahu, nikdo na světě nevyrovná.“ „Na mou věru, pane,“ odpověděl Sancho, „když jsem viděl tehdy to slunce, chci říci paní Dulcineu z Tobosa, nebylo tak jasné, aby ze sebe vy- dávalo nějaké paprsky; a to jistě proto, že tehdy milostslečna prosívala pšenici a prach, který se při tom díle zvedl, zakryl jí tvář jako mračno a docela ji zastínil.“ „Tak ty tedy, Sancho,“ otázal se ho don Quijote, „stále ještě prohlašuješ, domníváš se, věříš a do očí mi tvrdíš, že moje vyvolená Dulcinea prosívala obilí? Dosud to opakuješ, ačkoli jistě víš, že taková práce a taková námaha je na hony vzdálena od toho, co dělávají a čím se obírat mají osoby vyššího stavu, předurčené a vychovávané pro docela jiné úkony a zábavy, které by na dostřel kuše dosvědčovaly jejich význačnost…! Ach, neutkvěly ti, ó Sancho, v hlavě známé verše našeho básníka, který nám líčí, jaké práce konaly ve svých křišťálových příbytcích čtyři nymfy, jež se vynořily z vln milovaného Taja, usedly na zelené louce, aby tam tkaly — jak o tom vy- nalézavý básník zpívá — samé drahocenné tkaniny z čistého hedvábí a zlatem i perlami vyšívané a vroubené? I skláněla se vládkyně mé duše jistojistě nad něčím podobným, ledaže by ta závist, kterou ke mně nepo- chybně chová nějaký zlý čaroděj, měnila vždy a všude to, co mě má
633
Made with FlippingBook - Online magazine maker