„Co povíš, Sancho, na to, že mě čarodějové tolik nenávidí? A uvaž jen, kam až sahá jejich lítá zloba, když mě teď připravili i o potěšení, které by mi způsobilo, kdybych byl mohl vidět paní svého srdce v její skutečné po- době. Věru, přišel jsem na svět jen proto, abych se stal vzorem nešťastníků a byl věčně na ráně jako oblíbený terč, na který míří а k němuž se znovu a znovu nesou šípy nepříznivého osudu. A považ, Sancho, že těm zákeř- níkům nestačilo moji Dulcineu začarovat a proměnit, oni ji k tomu všemu zakleli a změnili v bytost tak obyčejnou a škaredou a odňali jí zároveň to, co se vždy jemně snoubí s tělem vznešených dam, které jsou stále samý květ a ambra, totiž libou vůni. Jen si to, Sancho, představ: když jsem se přiblížil k Dulcinei, abych ji vysadil na jejího klusáka (jak ty říkáš, protože já jsem měl před očima oslici), ovanul mě pach syrového česneku, že jsem div neomdlel a duši z těla nevypustil.“ „To je banda!“ rozkřičel se z plna hrdla Sancho. „Ó vy podlí a zlo roz- sévající čarodějové! Kéž by vám někdo provlékl lýkem ty vaše chřtány, abyste viseli druh vedle druha jako sardinky! Mnoho víte, mnoho zmů- žete, ale to, co tropíte, peklem zavání. Mohli jste se, chásko ničemná, spokojit s tím, že jste proměnili ty dvě vzácné perly, oči mé paní a velitelky, ve velké duběnky, její vlasy z nejryzejšího zlata v zrzavé chlupy volského ocasu a celou její krásnou tvář v něco ošklivého na pohled, nemuseli jste ji věru připravit i o její libou vůni, neboť bychom byli aspoň podle ní hned poznali, co se skrývá pod onou škaredou slupkou! Ačkoli, mám-li pravdu říci, já jsem ji neviděl v celé její ošklivosti, ale spíše v plné kráse, a tu ještě nesmírně zvyšovalo mateřské znamínko, které má vpravo zrovna nad hor- ním rtem; a vypadá to jako nějaký knírek s osmi chloupky či spíše zlatými nitkami na píď dlouhými.“ „Jiné podobné znamení,“ řekl na to don Quijote, „má patrně Dulcinea na ploché části stehna, která se shoduje s onou stranou tváře, neboť mezi znamínky v obličeji a na těle tomu tak bývá. Ale na mateřské znamení jsou chloupky, o nichž ses zmínil, přece jen dlouhé.“ „Namoutě duchu, milostpane,“ odpověděl Sancho, „moc hezky vám jí to slušelo.“ „To rád věřím, milý brachu,“ řekl don Quijote, „neboť příroda neob- dařila Dulcineu ničím, co by nebylo svrchovaně dokonalé; a kdyby tedy měla třeba i sto mateřských znamení jako ono, o němž hovoříš, nebyla by to jen nepatrná znamínka krásy, nýbrž znamení nadmíru jasná, opravdové
luny a třpytící se hvězdy. Ale pověz mi, Sancho, zda sedlo, které jsi připí- nal, podle mého zdání sedlo osličí, bylo jen takové obyčejné ženské, nebo honosnější s opěradly.“ „I ne,“ odpověděl Sancho, „bylo to sedlo s krátkými třmeny, ale s tak nádhernou čabrakou, že bys ji nekoupil za půl království.“ „Když já si, Sancho, pomyslím, že jsem to všechno vůbec neviděl!“ zvolal don Quijote. „Znovu ti říkám a tisíckrát opakovat budu, že jsem nejnešťastnější člověk na světě.“ Sancho, šibal šibalská, měl co dělat, aby nepropukl v smích, když slyšel ty nesmyslné řeči svého povedeně napáleného pána. Nakonec po dlouhém a dlouhém rozumování vsedli ti dva znova na svá jízdní zvířata a zamířili k Zaragoze, kam chtěli dojet tak, aby se mohli zúčastnit velkých slavností, které se v onom slavném městě každý rok konají. Ale než se tam octli, potkalo je cestou tolik významných a neob- vyklých příhod, že si vskutku zaslouží, aby byly zaznamenány a čteny, jak se hned ukáže.
654
655
Made with FlippingBook - Online magazine maker