Zatímco takto hovořil, chtěl osud tomu, že se zčistajasna objevil jeden z herců, který byl nastrojen za šaška, měl na svém šatě samé rol- ničky a na konci pozdvižené hole tři nafouknuté kravské měchýře. A tu se ten hastroš přitočil k donu Quijotovi a začal všelijak šermovat onou holí, bouchal měchýři o zem a poskakoval přitom jako divý, až se rol- ničky rozcinkaly. I ulekl se Rocinante toho zlého vidění natolik, že přemohl dona Quijota, který se ho marně snažil zadržet, zaryl zuby do uzdy a pustil se přes pole mnohem rychleji, než by se kdo byl nadál od jeho chatrných kostí. Sancho si uvědomil, že se jeho pán octl ve velkém nebezpečí a že může každou chvíli sletět z koně dolů, a tak seskočil z osla a spěchal pánovi na pomoc; ale když k němu přiběhl, ležel už don Qui- jote na zemi a vedle něho Rocinante, který se převalil i s ním: to býval zpravidla závěr a konec všech bujností a smělých kousků Rocinanto- vých. Sotva však Sancho opustil své jízdní zvíře, aby přispěchal na pomoc donu Quijotovi, vyskočil onen rozdováděný čert s měchýři na osla, bušil jimi do něho a on, dohnán k tomu spíše strachem a rachocením než bo- lestí z ran, rozběhl se, co mu síly stačily, k vesnici, kde měli herci večer dávat představení. Sancho sledoval očima šílený běh svého šediváka i pánův pád a opravdu nevěděl, kam dřív a kde je nouze nejvyšší. Nakonec však, protože to byl opravdu věrný zbrojnoš a věrný sluha, zvítězila v něm přece jen láska k pánovi nad něžnými city, které choval k svému oslíčkovi, ačkoli ovšem pokaždé, kdykoli spatřil, jak se měchýře zvedly a dopadly na zadek jeho šediváka, prožíval velká muka a smrtelné úzkosti, a bylo by mu bývalo milejší, kdyby ony rány dopadaly přímo na zřítelnice jeho vlastních očí, než aby zasáhly třeba jen chloupek šedivákova ocasu. Zkor- moucen takto do hloubi srdce přiběhl tam, kde ležel don Quijote, tak zle ztlučený, že mu věru nebylo do zpěvu, a hned se pána chopil, a když mu pomáhal na Rocinanta, řekl: „Milostpane, osla vzal čert.“ „Však já ti oslíka přivedu,“ řekl na to don Quijote, „i kdyby se s ním zamkl v nejhlubších a nejtemnějších kobkách pekelných. Následuj mě, Sancho, kára jede pomalu a náhradou za ztraceného šediváka dám ti pro- zatím aspoň tamty mezky.“ „Jaký čert?“ zeptal se ho don Quijote. „Ten s těmi měchýři,“ odpověděl Sancho.
661
Made with FlippingBook - Online magazine maker