„Ale zbytečně byste se, pane, namáhal,“ odpověděl Sancho. „Utište, Milosti, svůj spravedlivý hněv, neboť, nemýlím-li se, čert už pustil osla, a jakpak by ten můj nevěděl, komu patří.“ A svatou pravdu mluvil, protože se ďábel znenadání svalil i s oslem, jako by chtěl napodobit dona Quijota a Rocinanta, a když vstal, šel za ostatními do vsi pěšky, zatímco se zvíře vracelo k svému pánovi. „Učiním však přece jen dobře,“ řekl don Quijote, „když ztrestám za nezdvořilost, kterou nás zahrnul ten ďábel, někoho z herců, třeba i samot- ného císaře.“ „Vypusťte to z hlavy, milostivý pane,“ odvětil Sancho, „a věřte, že vám dobře radím, když vám na srdce kladu, abyste si nikdy nezačínal s herci, protože nad nimi drží kdekdo ochrannou ruku. Sám vím o jednom, který dva lidi zabil, a přece vyšel z vězení a nestálo ho to ani troník. Považte, milostpane, že jsou to lidé veselí, kteří nikoho nezarmoutí, a tak je všichni zahrnují svou přízní a chrání je, pomáhají jim a váží si jich, a což teprve když jde o členy královských společností s rozličnými privilejemi; ti se, panečku, většinou nosí jako princové.“ „Ať tak či onak,“ odpověděl don Quijote, „ten čerchmantský kejklíř nebude mít poslední slovo, i kdyby ho třeba chránil celý lidský rod.“ A po těchto slovech vyrazil za károu, která se již blížila k vesnici, a kři- čel z plna hrdla: „Stůjte, počkejte, chaso bujará a šprýmařská! Chci vám dát za vyuče- nou, abyste už jednou věděli, jak máte zacházet s osly a jinými tvory, kterých užívají k jízdě zbrojnoši potulných rytířů!“ Výkřiky dona Quijota byly tak hlasité, že je ti na káře uslyšeli a jeho slovům porozuměli; a protože tušili, co má ten povykující muž za lubem, Smrt seskočila ihned z vozu a za ní císař, ďábel a vozka v jedné osobě, též i anděl, ba ani královna a bůžek Kupido nahoře nezůstali; potom nasbírali všichni kamení a sešikovali se, hotovi přivítat dona Quijota deštěm ob- lázků. Když viděl don Quijote, že se takto semkli v bojový šik a že stojí s ru- kama pozdviženýma, jako by užuž chtěli prudce metat kameny, přitáhl Rocinantovi uzdu a začal přemýšlet, jak asi na ně, aby se v širém poli ne- vydával zbytečně v nebezpečí. A když takto váhal, přiběhl k němu Sancho, uviděl, že se jeho pán hodlá obořit na ten po vojensku rozestavený šik, a řekl:
„Věřte, že by bylo učiněné bláznovství svádět takový boj. Považte, mi- lostivý a milý pane, že když kamení fičí, až čepice lítají, neubráníš se tomu, i kdyby ses na hlavu stavěl, ledaže bys našel skrýš někde pod zvonem a pěkně se tam přikrčil; a uvažte také, že by to nebyla odvaha, ale holá ne- rozvážnost, kdyby se jediný muž vrhl na vojsko, v jehož řadách bojuje sama Smrt, a po jejím boku dokonce císařové, když jim ještě k tomu všemu pomáhají dobří a zlí andělé. A kdyby vám nezchladily hlavu ani tyto pádné důvody, nechť vás upokojí aspoň pomyšlení, že mezi všemi těmi lidmi, ačkoli vypadají jako králové, knížata a císařové, není dozajista ani jediný potulný rytíř.“ „Teď jsi na to, Sancho,“ řekl don Quijote, „ťukl opravdu tak, že mě to může, ba musí odvrátit od mého pevného úmyslu. Nemohu totiž a ani ne- smím, jak jsem už jednou pověděl, tasit meč proti tomu, kdo nebyl pasován na rytíře. Nyní je na tobě, Sancho, hodláš-li se snad pomstít za pohanu, kterou utrpěl tvůj osel, já pak ti budu z tohoto místa pomáhat křikem a vhodnými radami.“ „Není třeba splácet ranou za ránu,“ odpověděl Sancho, „protože dobrý křesťan se nemá mstít za utrpěná příkoří. A zařídím to ostatně tak, aby můj osel ponechal odplatu té urážky mně na vůli, a já chci věru žít v klidu a míru po všechny dny, které mi nebesa ještě popřejí.“ „Zní-li takto tvoje rozhodnutí, můj dobrý Sancho, moudrý Sancho, z duše upřímný, opravdový křesťane Sancho,“ řekl na to don Quijote, „ob- raťme se zády k těmto přízrakům a jeďme vstříc lepším a nás důstojnějším dobrodružstvím, neboť tato krajina je myslím taková, že nám jich jistě po- skytne v hojnosti a jedno bude podivuhodnější než druhé.“ A hned se obrátil i s koněm, Sancho se zase chopil svého osla, Smrt s celou potulnou družinou usedla na káru a jeli dále. Tak šťastný konec mělo tedy strašlivé dobrodružství s károu Smrti díky spásonosné radě, kterou dal Sancho Panza svému pánovi. A den nato zažil don Quijote novou, neméně překvapující příhodu, tentokráte se zamilo- vaným rytířem.
662
663
Made with FlippingBook - Online magazine maker