KAPITOLA XII
dolů, když je totiž náš život u konce, smrt sejme všem roucha, jimiž se od sebe lišili, a v hrobě jsou si všichni rovni.“ „Pěkné věru přirovnání,“ řekl na to Sancho, „ačkoli není zbrusu nové, protože jsem je sám nejednou slyšel zrovna jako to druhé, o hře v šachy: pokud hra trvá, má každá figurka svůj zvláštní úkol, ale když je u konce, všechny se smíchají, zpřeházejí, shrnou a dají do váčku, jako když uklá- dáme mrtvé tělo do hrobu.“ „Jsi, Sancho,“ řekl don Quijote, „den ode dne bystřejší a tvé pošetilosti ubývá.“ „Inu, aspoň něco z vaší velké moudrosti ve mně, milostpane, vždycky zůstane,“ odpověděl Sancho. „Když je půda, sama sebou neúrodná a suchá, dobře pohnojena a obdělána, dává nakonec dobrou úrodu. Chci říci, milostivý pane, že vaše hovory byly jako ta mrva, která padla na úhor mého ducha, a dobou obdělávání byl všechen ten čas, co vám sloužím a s vámi se stýkám. I doufám nyní, že také já vydám požehnanou úrodu, dozajista takovou, že vás nezapře a neodchýlí se od chodníčků dobré vý- chovy, které jste, Milosti, prošlapal v mém vyprahlém rozumu.“ Don Quijote se zasmál Sanchově strojené řeči, usoudil však, že má do- cela pravdu, když mluví o té změně k lepšímu, protože někdy jeho zbrojnoš hovořil vskutku tak, že se tomu sám divit musel. Ale tehdy, když se chtěl Sancho vyjadřovat jako někdo v univerzitních aulách nebo u dvora, zřítil se bezmála vždycky při tom rozumování z horského štítu své prostoty až na dno své nevědomosti. Roztomileji se vyjadřoval a lepší paměť projevoval, kdykoli došlo na přísloví, která v proudu řeči ze sebe chrlil hlava nehlava, jak bylo při vypravování této historie zajisté na první pohled patrno. Při takových a ještě jiných rozprávkách uplynula jim značná část noci, i zachtělo se nakonec Sanchovi spustit stavidla svých očí, jak říkával, když chtěl jít spát. Odstrojil tedy osla a pustil ho, aby se docela volně a podle chuti napásl. Rocinantovi však sedlo nesňal, neboť mu jeho pán výslovně přikázal, aby tak nečinil, pokud jsou na dobrodružné výpravě a nespí pod střechou; starým dobrým a všeobecně zachovávaným zvykem potulných rytířů odevždy bylo vzít uzdu a zavěsit ji na hrušku sedla, ale sundat koni sedlo samo, chraň bůh! Na tento způsob udělal to Sancho také dnes a dopřál koníkovi, aby se pásl stejně volně jako osel, kterého poutalo k Ro- cinantovi přátelství tak neobyčejné a přitom věrné, že prý autor této
o podivném dobrodružství, které se přihodilo chrabrému donu Quijotovi s odvážným Zrcadlovým rytířem V noci po onom setkání se Smrtí zůstal don Quijote se svým zbrojnošem pod několika vysokými rozložitými stromy a na Sanchovy domluvy pojedl něco ze zásob, kterými byl obtížen šedivák. A při večeři řekl Sancho svému pánovi: „Považte, Milosti, jakou hloupost bych byl tehdy provedl, kdybych si byl vybral za odměnu raději kořist z prvního dobrodružství, které vás ces- tou potká, a ne hříbata od těch tří kobyl! Věru, věru, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“ „Nicméně,“ odpověděl don Quijote, „kdybys mě byl, Sancho, nechal zaútočit, jak jsem chtěl, byla by ti padla za kořist alespoň zlatá koruna cí- sařovnina a pestrá křídla Kupidova, která bych mu byl násilím vyrval a dal tobě.“ „Žezla a koruny komediantských císařů,“ poznamenal Sancho, „ne- bývají nikdy z ryzího zlata, ale jen z pozlátka nebo z plechu.“ „Zajisté,“ řekl na to don Quijote. „A nebylo by vlastně ani správné, aby divadelní ozdoby byly pravé, když mají být umělé a budit jenom zdání, zrovna tak, Sancho, jako divadelní hry samy, ale na ty se kvůli tomu ne- dívej přes prsty, ba buď jim nakloněn stejně jako těm, kdo v nich hrají, a těm, kdo je píší, neboť skrze ně vzchází velký užitek: na každém kroku nastavují nám totiž zrcadlo, ve kterém jasně vidíme děje lidského života; a není přirovnání, které by nám živěji ukazovalo, jací jsme a jací máme být, než divadelní hra a herci. Copak jsi nikdy neviděl hru, ve které se ob- jeví na jevišti králové, císařové a papežové, rytíři, dámy a rozličné jiné osoby? Jeden hraje řemeslného rváče, druhý podvodníka, třetí kupce, jiný vojáka, ten opět důvtipného prosťáčka a onen prostoduchého milence, a když je po představení, herci odloží svoje kostýmy a jsou si zase rovni.“ „Ovšemže viděl, pane můj,“ odpověděl Sancho. „Nuže,“ pokračoval don Quijote, „totéž se děje v komedii a shonu to- hoto světa, vždyť jedni také představují císaře, druzí papeže, krátce a dobře, všechny osoby, které mohou ve hře vystoupit. A když jde opona
666
667
Made with FlippingBook - Online magazine maker