KAPITOLA XIII
„Namoutě,“ zvolal Sancho, „mluvil jsem a mluvit mohu, zvlášť když mě poslouchá kdovíjaký… A nechme toho raději, protože by nás to třeba oba mrzelo.“ Zbrojnoš rytíře Z lesů vzal Sancha za ramena a řekl mu: „Pojďme, brachu, raději někam, kde bychom si mohli porozprávět od plic, po zbrojnošsku, a nechme tadyhle naše pány, ať si jen pěkně vypravují o svých láskách a jeden druhého trumfují. Hlavu bych dal na to, že s tím nebudou hotovi ani do bílého rána.“ „To je aspoň slovo!“ odvětil Sancho. „A já vám zase, milostpane, povím, kdo jsem, a uvidíte, kulhám-li za zbrojnoši, kteří mají nejlepší vy- řídilku.“ Nato poodešli oba zbrojnoši stranou, a potom se mezi nimi rozpředla rozprávka stejně zábavná, jak vážný byl rozhovor jejich pánů.
v níž se dále vypravuje o dobrodružství s rytířem Z lesů, zejména pak o důvtipném, neobvyklém a zároveň i roztomilém besedování obou zbrojnošů N eseděli tedy pospolu rytíři a zbrojnoši, když si tito vyprávěli o svém životě, oni pak o své lásce; ale historie zaznamenává nejdříve rozmluvu sluhů a potom teprve, co si řekli páni, i praví tedy, že když se zbrojnoši trochu vzdálili, oslovil ten, který sloužil rytíři Z lesů, Sancha takto: „Těžko se životem vlečeme a protloukáme, milý pane, my zbrojnoši rytířů potulných! V potu tváře jíme chléb náš vezdejší, aby se naplnila i tato kletba, kterou stihl Bůh naše prarodiče.“ „Také by se mohlo říci,“ dodal k tomu Sancho, „že ho pojídáme s tělem zimou ztuhlým; neboť kdo více trpí mrazem a ovšem i horkem nežli chu- dáci zbrojnoši potulného rytířstva? A kdybychom se aspoň dosyta najedli, protože když je dost chleba, léků netřeba! Ale kdyby někdy na těch našich cestách vítr pořádně nefoukal, neměl by člověk třeba i dva dny co do úst vzít.“ „Všechno se to ještě nějak snese a vydrží,“ řekl zbrojnoš rytíře Z lesů, „když má člověk naději na odměnu. Nestíhá-li totiž potulného rytíře ne- štěstí za neštěstím, pak se jeho sluha jednoho dne probudí a jako odměna mu do klína spadne pěkné vladařství na nějakém tom ostrově anebo hrab- ství, že abys lepší pohledal.“ „Já jsem už svému pánovi řekl,“ odvětil Sancho, „že se spokojím s pa- nováním nad ostrovem. A on vám je tak šlechetný a štědrý, že mi jej přislíbil bůhvíkolikrát.“ „Já zase,“ prohlásil zbrojnoš pána Z lesů, „budu docela spokojen, když dostanu za svoje služby nějaké to kanovnictví. A můj pán na mne s tím už také moc a moc dobře pamatoval!“ „To je váš pán, milostpane zbrojnoši, jistě nějakým rytířem církevním a může prokazovat svým věrným služebníkům takové milosti,“ řekl na to Sancho. „Ale můj, ten nemá s duchovenstvem nic společného, i když mu, jak si právě vzpomínám, někteří rozumbradové, co to s ním podle mého
672
673
Made with FlippingBook - Online magazine maker