oba služebníci však ani nemukli a šli se poohlédnout po svém stádečku, totiž po těch třech koních a šedivákovi, kteří se už očichali a pásli pospolu. Cestou řekl zbrojnoš rytíře Z lesů Sanchovi: „Tak, něco vám povím, brachu: kdokoli se v Andalusii točí kolem sou- bojů jako svědkové, nemívají ve zvyku stát se založenýma rukama, zatímco zápolí jejich chráněnci. Pravím to proto, abyste věděl, že až se utkají naši páni, také se musíme chytit do křížku, i kdybychom se na cucky roztrhat měli.“ „Tento zvyk, pane zbrojnoši,“ odvětil Sancho, „je snad běžný a oblíbený u těch řemeslných rváčů a poběhlíků, které máte patrně na mysli. Ale kde- pak by se vztahoval na zbrojnoše potulných rytířů! Můj pán se alespoň o takovém mravu nikdy nezmínil, a ten přece umí všechna přikázání po- tulného rytířstva zpaměti. A dejme tomu, že je to pravda a že je výslovně poručeno, aby se zbrojnoši bili, zatímco spolu zápasí jejich páni. Já se tím však řídit nebudu a zaplatím pokutu, jsou-li takto vskutku trestáni míru- milovní zbrojnoši, neboť to jistě nebude víc než dvě libry vosku, zaplatím, jak pravím, raději ty dvě libry, protože vím, že to bude přece jen levnější, než kdybych zbytečně utrácel za obvazy na svou nebohou hlavu, kterou bych měl při takové rvačce jistě rozbitou a rozštípnutou vedví. A vlastně se ani nemohu s nikým utkat, protože nemám meč a jaktěživ jsem se jím neopásal.“ „Nu, pak je snadná pomoc,“ řekl na to zbrojnoš rytíře Z lesů. „Mám tu s sebou dva plátěné pytle, jsou stejně velké. Vy si vezmete jeden, já ten druhý a utkáme se s pytlem v ruce, tedy rovnou zbraní.“ „A to milerád!“ odpověděl Sancho. „Při takové bitce se jistě nepora- níme, jen si trochu šaty vyprášíme.“ „I to tak,“ odvětil druhý. „Do těch pytlíků dáme ještě každý, aby je vítr neodnesl, nejmíň půl tuctu pěkně hladkých oblázků, aby byla v obou stejná váha, a těmi se budeme, pane zbrojnoši, pytlovat bez újmy a škody.“ „Při věčné spáse otce mého!“ zvolal Sancho. „Pěknou sobolí kožešinku, pěkné kousky čisté bavlny by chtěl napěchovat do těch svých pytlů, aby- chom si nenatloukli hlavu a neměli kosti na kaši! Ale i kdybyste je naplnil nejjemnějším hedvábím, pane můj, já se s vámi bít nebudu! Ať se jen utkají naši páni a Bůh s nimi. Pokud jde o nás: raději budeme žít, v klidu a míru vínečko pít! Však už nám čas přestřihne nit života, i nemusíme nic takhle
Attaque des moulins
685
Made with FlippingBook - Online magazine maker