MUDr. Frédéric Fanget, Catherine Meyer a Pauline Aubry 128 stran
VOJNA A MÍR
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ VOJNA A MÍR I
REDAKČNÍ POZNÁMKA
V tomto vydání je naprostá většina původních francouzských pasáží přeložena do češtiny a v sazbě barevně odlišena. Tento způ- sob odlišení umožňuje čtenáři promluvy původně psané ve fran- couzštině snadno identifikovat, aniž by bylo nutné používat kurzívu či volit jiné typografické řešení, které by mohlo působit rušivě. Pro zachování věrnosti originálu a možnosti porovnání jsou originální francouzské texty zařazeny na konec knihy v samostatné poznám- kové části. Toto řešení usnadňuje plynulost čtení a současně respek- tuje vícejazyčný charakter Tolstého díla.
Translation © Tamara Sýkorová, Vilém Sýkora – heirs, 2025 Illustrations © Igor Karash, 2025 Illustrations © Feliks Topolski Estate, 2025
ISBN 978-80-88630-29-6 (1. svazek) ISBN 978-80-88630-31-9 (soubor)
KNIHA PRVNÍ
ČÁST PRVNÍ
I
E
h bien, mon prince, tak Janov a Lucca už jsou jen údělná panství rodiny Buonaparte. Upozorňuji vás předem, neřeknete-li mi, že je to válka, a dovolíte-li si omlouvat všechny ty hanebné a ukrutné činy toho Antikrista (opravdu věřím, že je Antikrist) – nechci vás už znát, nejste už můj přítel, nejste už můj věrný otrok, jak říkáte. 1 Nu, buďte vítán, buďte vítán. Vidím, že jsem vám nahnala strach, 2 posaďte se a vypravujte.“ Těmito slovy uvítala v červenci roku 1805 proslulá Anna Pavlov- na Šererová, dvorní dáma a důvěrnice carevny Marie Feodorovny, vysokého hodnostáře knížete Vasilije, jenž se jako první dostavil na její večírek. Anna Pavlovna několik dní kašlala, měla grippe , jak říkala (chřipka bylo tehdy nové slovo, jehož užíval jen málokdo). Na pozvánkách, které roznesl lokaj v červené livreji, stálo na všech bez rozdílu: „Nemáte-li nic lepšího na práci, Monsieur le comte (nebo mon prince i ), a neděsí-li vás příliš vyhlídka na večer strávený s ubohou nemocnou, budu potěšena, navštívíte-li mě mezi sedmou a desátou hodinou. Annette Šererová.“ 3 „Bože, jaký to prudký výpad!“ 4 odpověděl kníže, vcházeje do sa- lonu v dvorské vyšívané uniformě, v punčochách a střevících, ově- šen řádovými hvězdami a se slavnostním výrazem na ploské tváři, nikterak neuveden do rozpaků takovým uvítáním. Hovořil vybranou francouzštinou, jakou nejen mluvili, nýbrž i mysleli naši dědové, a s tichou, blahosklonnou intonací, tak
i Hrabě (nebo kníže).
9
II
„Jak to bude vypadat za pět let, jestli to takhle půjde dál? Tomu se říká otcovské štěstí. 21 Je bohatá, ta vaše kněžna?“ „Její otec je velmi bohatý a skoupý. Žije na venkově. Ostatně vždyť víte, je to ten pověstný kníže Bolkonskij, kterého za nebožtíka cara dali do penze a měl přezdívku ‚pruský král‘. Velice chytrý člo- věk, ale podivín a je těžko s ním vyjít. Ta nebohá dívka je velice ne- šťastná. 22 Její bratr, Kutuzovův pobočník, se nedávno oženil s Lízou Meynenovou. Bude dnes u mne.“ „Poslyšte, drahá Annetto,“ kníže náhle uchopil Annettinu ruku a zlehka ji tlačil dolů. „Zprostředkujte mi tu záležitost a jsem navždy váš 23 nejvěrnější otrok (otrog – jak mi píše můj správce v hlášeních: s g). Je z dobré rodiny a je bohatá. To je vše, co potřebuji.“ A nenuceným pohybem, pro něho příznačným a graciózním ve své důvěrnosti, znovu uchopil ruku dvorní dámy a políbil ji, pak jí potřásl, pohodlně se rozvalil na pohovce a zahleděl se do neurčita. „Počkejte,“ řekla Anna Pavlovna a chvilku o něčem přemýšlela. „Ještě dnes o tom promluvím s Lízou (ženou mladého Bolkon- ského). 24 Třeba se to podaří. Tak se na vaší rodině vyučím řemeslu starých panen.“ 25
S
alon Anny Pavlovny se pozvolna plnil. Přijela nej- vyšší petrohradská šlechta, lidé rozdílného stáří i růz- ných povah, ale navzájem si podobni tím, že patřili ke stejné společnosti. Přijela dcera knížete Vasilije, krasavice Hélène, která se tu zastavila pro otce, aby ho doprovodila na slavnost u vyslance. Měla na sobě
plesové šaty a stuhu s carevniným monogramem. Přijela i mladá maličká kněžna Bolkonská, proslulá jako la femme la plus sédui- sante de Pétersbourg, i která se loni v zimě provdala a nyní nejezdila do velké společnosti, protože byla těhotná; navštěvovala však ještě malé večírky. Přijel kníže Ippolit, syn knížete Vasilije, s Mortemar- tem, kterého představil společnosti. Přijel i abbé Morio a mnoho jiných. „Neviděli jste se ještě,“ nebo „neznáte se ještě s ma tante?“ ii ří- kala Anna Pavlovna všem příchozím, se zcela vážnou tváří je vodila k malé stařence s obrovskými stuhami, která vyplula z vedlejšího pokoje, sotva se hosté začali sjíždět, představovala jí je, zvolna při- tom vždy sklouzla pohledem z hosta na ma tante a odcházela. Všichni hosté se podrobovali tomuto obřadu a zdravili se s te- tičkou, kterou nikdo neznal, nikdo nepotřeboval a která nikoho ne- zajímala. Anna Pavlovna s tesknou, slavnostní účastí sledovala obřad a mlčky jej schvalovala. Ma tante mluvila se všemi týmiž slovy o jejich zdraví, o svém zdraví a o zdraví Jejího Veličenstva, které se nyní bohudík zlepšilo. Žádný z návštěvníků nedával ze sluš- nosti najevo spěch, ale všichni odcházeli od stařenky s pocitem úlevy, jako by byli splnili těžkou povinnost, a už se k ní za celý večer ani jednou nevrátili. Mladá kněžna Bolkonská si s sebou přivezla práci v sametovém, zlatem vyšívaném váčku. Její hezounký horní ret, porostlý jemným načernalým chmýřím, byl trochu krátký, takže nezakrýval zuby, ale tím roztomileji se pootevíral, a ještě roztomileji se občas našpulil
i Nejsvůdnější žena Petrohradu. ii S mou tetou?
14
15
16
17
nebo přimkl k dolnímu. Jak tomu vždy bývá u velmi půvabných žen, zdálo se, že její vada – krátký ret a pootevřená ústa – je jen osobitým, zvláštním rysem její krásy. Při pohledu na tu hezoučkou budoucí matku, kypící zdravím a životem, která tak lehce snášela svůj stav, bylo všem příjemně. Starcům a unuděným, zasmušilým mladým mužům se zdálo, že se jí začínají podobat, když s ní chvíli strávili v rozhovoru. Kdo s ní mluvil a pozoroval její jasný úsměv při každém slově a třpytivě bílé zuby, jež bylo stále vidět, byl v té chvíli přesvědčen, že dovede být neobyčejně milý. A o tom byli pře- svědčeni všichni. Malá kněžna rychlými drobnými krůčky kolébavě obešla stůl s pracovním váčkem v ruce, rozložila si sukni a usedla na pohovku vedle stříbrného samovaru tak vesele, jako by všechno, co dělala, bylo zábavnou hrou 26 pro ni i pro všechny, kdo ji obklopovali. „Přinesla jsem si práci,“ 27 oznamovala všem najednou, otvírajíc pompadurku. „Poslyšte, Annette, netropte si ze mne špatné žerty,“ obrátila se k hostitelce. „Psala jste mi, že se u vás večer sejde docela malá spo- lečnost; podívejte se, jak uboze jsem oblečena.“ 28 A rozhodila rukama, aby ukázala své elegantní krajkové šaty ho- lubí barvy, pod ňadry přepásané širokou stuhou. „Buďte klidná, Lízo, vy budete vždycky nejhezčí ze všech,“ 29 uklidňovala ji Anna Pavlovna. „Představte si, můj muž mě opouští,“ pokračovala malá kněžna týmž tónem, obracejíc se ke generálovi, „chce se dát zabít. Řekněte mi, k čemu je ta protivná válka,“ 30 řekla knížeti Vasiliji, a nečekajíc na odpověď, obrátila se k jeho dceři, krásné Hélène. „Ta malá kněžna je tak roztomilé stvoření!“ 31 řekl tiše kníže Va- silij Anně Pavlovně. Brzy po malé kněžně vešel do salonu mohutný tlustý mladík na- krátko ostříhaný a s brýlemi na nose, ve světlých kalhotách podle tehdejší módy a v hřebíčkovém fraku s vysokým jabotem. Tento tlustý mladík byl levoboček proslulého kateřinského velmože hra- běte Bezuchova, který nyní ležel v Moskvě na smrtelné posteli. Pierre dosud nikde nesloužil, neboť se právě vrátil z ciziny, kde studoval, a byl poprvé ve společnosti. Anna Pavlovna ho přivítala
19
jasnější. Když ho míjela, sledoval Pierre tuto krasavici skoro pole- kanýma, nadšenýma očima. „Je velmi krásná,“ podotkl kníže Andrej. „Velmi,“ přitakal Pierre. Když šel kolem kníže Vasilij, uchopil Pierra za ruku a obrátil se k Anně Pavlovně. „Vychovejte mi trochu toho medvěda,“ požádal ji. „Bydlí u mne už měsíc, ale ve společnosti ho vidím poprvé. Nic není mladému muži tak užitečné jako společnost rozumných žen.“
všech protivných tváří nejprotivnější, jak se zdálo, byla mu tvář jeho hezounké ženy. Odvrátil se od ní s grimasou, která hyzdila jeho hezký obličej. Políbil ruku Anně Pavlovně a s úšklebkem se rozhlédl po společnosti. „Chystáte se do války, kníže?“ 41 zeptala se Anna Pavlovna. „Le général Koutouzoff,“ řekl Bolkonskij s přízvukem na po- slední slabice -zoff, jako Francouz, „mě ráčil přijmout za poboč- níka…“ 42 „A co Líza, vaše žena?“ 43 „Pojede na venkov.“ „A nebudete mít výčitky svědomí, když nás zbavíte společnosti své rozkošné ženy?“ „André,“ obrátila se k němu jeho žena s týmž koketním tónem, jakým mluvila s cizími lidmi, „kdybys slyšel, jakou historku nám vyprávěl vikomt o m-lle George a Bonapartovi!“ Kníže Andrej zavřel oči a odvrátil se. Pierre, který od jeho pří- chodu do salonu z něj nespouštěl oči plné radosti a přátelství, při- stoupil k němu a vzal ho za ruku. Kníže Andrej se ani neotočil a jen se zlostně zamračil na toho, kdo se ho odvážil dotknout, ale když spatřil usměvavou tvář Pierrovu, usmál se také neočekávaně dob- rým a milým úsměvem. „Hleďme…! Ty také chodíš do velké společnosti!“ „Věděl jsem, že tu budete,“ odpověděl Pierre. „Přijedu k vám na večeři,“ dodal potichu, aby nerušil vikomta, který pokračoval ve vyprávění. „Smím?“ „Ne, nesmíš,“ zasmál se kníže Andrej a stiskem ruky mu dal na- jevo, že na takovou věc se nemusí ptát. Chtěl říci ještě něco, ale v té chvíli se kníže Vasilij s dcerou zvedli a všichni muži vstali, aby jim uvolnili cestu. „Omluvte mě, můj milý vikomte,“ řekl kníže Vasilij Francouzovi a laskavě ho stáhl za rukáv zpět na židli, aby nevstával. „Ta nešťastná slavnost u vyslance mě připravuje o požitek a vás ruší. – Je mi velmi líto, že musím opustit váš skvělý večírek,“ pravil Anně Pavlovně. Jeho dcera, kněžna Hélène, proplula mezi židlemi, lehce si při- držujíc záhyby na šatech, a z její překrásné tváře zářil úsměv ještě
26
27
„Říkám to proto,“ pokračoval se zoufalou odvahou, „že Bour- boni utekli před revolucí a vydali národ napospas anarchii; a jediný Napoleon dovedl revoluci pochopit, zvítězit nad ní, a proto se v zájmu obecného prospěchu nemohl zastavit před životem jed- noho člověka.“ „Nechcete si přesednout k našemu stolu?“ pravila Anna Pav- lovna. Avšak Pierre jí neodpověděl a pokračoval. „Ano,“ rozohňoval se čím dál víc. „Napoleon je veliký, protože přerostl revoluci, potlačil její zlořády, ale ponechal vše, co na ní bylo dobrého – i rovnost občanů, i svobodu slova a tisku –, a jen proto si získal moc.“ „Ano, kdyby byl moc, kterou získal, odevzdal zákonitému králi a nezneužil ji k vraždě,“ namítl vikomt, „pak bych o něm řekl, že je to veliký člověk.“ „Nebyl by to mohl udělat. Lid mu dal moc jen proto, aby ho zba- vil Bourbonů, a protože v něm viděl velikého muže. Revoluce byla
a Anna Pavlovna, ačkoli cítila, že řekne něco nepatřičného, už ho nemohla zarazit. „Poprava vévody Enghiena,“ řekl Pierre, „byla ze státního hle- diska nutná a já vidím Napoleonovu velikost právě v tom, že se nebál vzít odpovědnost za tento čin sám na sebe.“ „Dieu! Mon dieu!“ i zašeptala Anna Pavlovna celá zděšená. „Jakže, pane Pierre, vy se domníváte, že vražda je znakem veli- kosti ducha?“ 55 pravila malá kněžna s úsměvem a chopila se opět práce. „Ach! Och!“ ozývalo se na všech stranách. „Capital!“ ii zvolal kníže Ippolit anglicky a začal se plácat dlaní do kolena. Vikomt jen pokrčil rameny. Pierre vítězoslavně pohlédl přes horní okraj brýlí na posluchač- stvo. i Bože můj! ii To je ohromné!
32
33
obrovská věc,“ pokračoval pan Pierre, ukazuje touto odhodlanou a vyzývavou úvodní větou, jak nesmírně je mlád, když tak touží co nejrychleji vyslovit všechno, co cítí. „Revoluce a kralovražda že je veliká věc…? Pak ovšem… Ne- chcete přejít k našemu stolu?“ opakovala Anna Pavlovna. „Contrat social,“ i pravil vikomt s mírným úsměvem. „Nemluvím o zavraždění krále. Mluvím o idejích.“ „Ano, ideje loupení, zabíjení a kralovražd,“ přerušil ho opět iro- nický hlas. „To byly ovšem výstřelky, ale v těch nespočívá hlavní význam revoluce, její význam tkví v lidských právech, v osvobození od předsudků, v rovnosti občanů, a všechny tyto ideje Napoleon za- choval v plné jejich síle.“ „Svoboda a rovnost,“ pohrdavě řekl vikomt, jako by se konečně odhodlal, že vážně ukáže tomuto mladíčkovi, jak hloupé vede řeči, „to vše jsou halasná slova, která už dávno ztratila lesk. Kdopak nemá rád svobodu a rovnost? Svobodu a rovnost hlásal už náš Spa- sitel. Stali se snad po revoluci lidé šťastnějšími? Naopak. My jsme chtěli svobodu, ale Napoleon ji zničil.“ Kníže Andrej s úsměvem pohlížel z Pierra na vikomta, z vi- komta opět na hostitelku a zase zpět na Pierra. Přes svou společen- skou zběhlost byla Anna Pavlovna Pierrovým kouskem v první chvíli ohromena; ale když viděla, že jeho svatokrádežné řeči vi- komta nijak zvlášť nerozčílily, a když se přesvědčila, že už je nelze zamluvit, sebrala všechny síly, přidala se k vikomtovi a napadla řeč- níka. „Ale milý pane Pierre,“ 56 řekla mu, „jak nám vysvětlíte, že by nějaký velký člověk mohl popravit vévodu, nebo vůbec prostě člo- věka, bez soudu a bez viny?“ „Já bych se zeptal,“ připojil se vikomt, „jak monsieur vysvětluje osmnáctý brumaire? Což to není podvod? Podvod, který se nijak nesrovnává s jednáním velkého člověka.“ 57 „A zajatci v Africe, které povraždil?“ řekla malá kněžna. „To je hrozné!“ A také ona pokrčila rameny.
„Je to plebejec, říkejte si, co chcete,“ 58 dodal kníže Ippolit. Nevěda, komu dřív odpovědět, monsieur Pierre se rozhlédl a usmál se. Usmíval se zcela jinak než ostatní lidé, kteří se usmívají i neusmívají zároveň. Když se usmál, změnila se náhle jeho vážná, trochu zakaboněná tvář a objevil se na ní jiný – dětský, dobrý, až přihlouplý výraz, který jako by prosil za odpuštění. Vikomt, který ho viděl poprvé, pochopil, že tento jakobín není ani zdaleka tak strašný jako jeho slova. Všichni se odmlčeli. „Nemůžete na něm chtít, aby odpovídal všem najednou,“ vmísil se do rozmluvy kníže Andrej. „Ostatně mně se zdá, že v činech stát- níka je třeba rozlišovat činy soukromníka, vojevůdce a císaře.“ „Ano, ano, ovšem,“ chytil se toho Pierre pln radosti, že mu někdo přispěl na pomoc. „Je nutno přiznat,“ pokračoval kníže Andrej, „že Napoleon byl jako člověk veliký na arcolském mostě nebo v nemocnici v Jaffě, kde podal ruku nakaženým morem, ale…, ale jsou jiné skutky, které je těžko ospravedlnit.“ Kníže Andrej chtěl zřejmě zmírnit nevhodnost Pierrovy řeči; nyní vstal a naznačil ženě, že odjedou. Vtom se zvedl kníže Ippolit, pokynem ruky všechny zadržel, po- žádal je, aby zase usedli, a začal vyprávět: „Dnes jsem slyšel jednu rozkošnou moskevskou anekdotu; musím ji dát k lepšímu. Promiňte, vikomte, že budu vyprávět rusky. Jinak by ztratila všechnu šťávu.“ 59 A kníže Ippolit pokračoval rusky s takovou výslovností jako Francouzi, kteří strávili v Rusku sotva rok. Vyžadoval pozornost pro svou historku tak vzrušeně a nalé- havě, že se všichni zastavili. „V Moscou je jedna paní, une dame. A ona je velice lakomá. Po- třebovala mít dvě valets de pied i za kočár. A velice veliká postavu. To bylo jejího vkusu. A ona měla une femme de chambre, ii ještě větší postavu. A řekla…“ Tu se kníže Ippolit zarazil a se zřejmou námahou se rozpomínal na pokračování.
i Lokaje. ii Komornou.
i Společenská smlouva.
34
35
V
H
osté děkovali Anně Pavlovně za její charmante soirée i a začínali se rozcházet. Pierre byl jako medvěd: tlustý, neobyčejně vy- soký a široký, měl obrovské červené ruce a neuměl, jak se říká, vejít do salonu, a tím méně z něho ode- jít…, to jest pronést před odchodem něco obzvlášť
příjemného. Kromě toho byl roztržitý. Když se zvedal k odchodu, uchopil místo svého klobouku třírohý klobouk s generálským cho- cholem, držel jej a poškubával peřím tak dlouho, dokud ho generál o něj nepožádal. Ale všechnu jeho roztržitost a společenskou ne- obratnost vyvažovaly upřímnost, prostota a skromnost, zračící se na jeho tváři. Anna Pavlovna k němu přistoupila, pokynula mu s vý- razem křesťanské pokory, jako by mu tím chtěla naznačit, že mu od- pustila jeho výpad, pokývla mu na rozloučenou a pravila: „Doufám, že se s vámi ještě setkám, ale doufám též, že změníte své názory, můj milý monsieur Pierre,“ dodala. Pierre jí neodpověděl, pouze se uklonil a ještě jednou uká- zal všem svůj úsměv, který neříkal nic než toto: názory sem, ná- zory tam, raději se podívejte, jaký jsem dobrý a milý chlapík. A všichni, i sama Anna Pavlovna, mu mimoděk dali za pravdu. Kníže Andrej vyšel do předsíně, nastavil záda lokaji, aby mu pře- hodil plášť, a lhostejně naslouchal, jak jeho žena štěbetá s knížetem Ippolitem, který už také byl v předsíni. Kníže Ippolit stál proti hezounké těhotné ženě, přikládal si k očím lornět a upřeně ji pozo- roval. „Jděte, Annette, nebo se nachladíte,“ řekla maličká kněžna Anně Pavlovně, loučíc se s ní. „Tak domluveno,“ 60 dodala tiše. Anna Pavlovna si totiž na večírku našla příležitost domluvit se s Lízou o tom, aby se Anatol ucházel o švagrovou maličké kněžny. „Spoléhám na vás, má drahá,“ odpovídala Anna Pavlovna také šeptem, „napíšete jí a pak mi řeknete, jak se na tu věc dívá otec. Na shledanou,“ 61 a odešla z předsíně.
„Ona řekla…, ano, ona řekla: ‚Děvče (à la femme de chambre), oblékni si livrée i a pojedeš se mnou, za kočárou, faire des visites‘.“ ii Na tomto místě kníže Ippolit vyprskl a rozchechtal se dříve než ostatní, což zapůsobilo nepříjemným dojmem. Přesto však se ně- kteří posluchači, mezi nimi i starší dáma a Anna Pavlovna, usmáli. „Ona jela. Najednou se udělala veliká vítr. Děvče ztratila klo- bouk a dlouhá vlasy se rozčesaly…“ Déle se už nemohl udržet, trhaně se rozesmál a mezi výbuchy smíchu ze sebe vyrážel: „A všichni se dozvěděli…“ To byla celá anekdota. Třebaže bylo nepochopitelné, proč ji vy- právěl a proč bylo nevyhnutelné vyprávět ji právě rusky, Anna Pav- lovna i ostatní hosté ocenili společenskou pohotovost knížete Ippolita, jenž tak příjemně zamluvil nepříjemné a netaktní vystou- pení monsieur Pierra. Po anekdotě se rozmluva rozpadla na nesou- vislé, bezvýznamné řeči o příštím i minulém plese, o divadle a o tom, kde se kdo s kým setká. i Livrej. ii Na návštěvy.
i Roztomilý večírek.
36
37
„Tak už jdi, jdi si s tou svou šeredou!“ řekla matka naoko roz- zlobená a odstrkovala dceru. „To je má mladší dcera,“ obrátila se k návštěvnici. Nataša se na chvilku odtrhla od matčina krajkového šátku, po- hlédla na ni zdola očima uslzenýma od smíchu a zase zabořila tvář do krajek. Návštěvnice, donucená přihlížet tomuto rodinnému výjevu, usoudila, že je záhodno nějak se ho zúčastnit. „Řekněte mi, má milá,“ zeptala se Nataši, „kdo to je, ta vaše Mimi? To bude asi vaše dcera?“ Nataše se nelíbil shovívavý tón, s jakým se návštěvnice nutila do dětského rozhovoru. Neodpověděla, jen se na ni mlčky vážně za- dívala. Mezitím se celá ta mladá generace – důstojník Boris, syn kněžny Anny Michajlovny, student Nikolaj, starší syn hraběte, patnáctiletá neteř hraběte Soňa a malý Petruša, nejmladší syn Rostovů – roz- místila po saloně a zřejmě se snažila udržet v mezích slušnosti bujné veselí, jímž v nich ještě hrála každá žilka. Bylo vidět, že tam, v zadních pokojích, odkud sem tak střemhlav přiběhli, vedli vese- lejší řeči, než byly městské klepy nebo hovory o počasí a o comtesse Apraksine. Chvílemi po sobě pokukovali a stěží zadržovali smích. Dva mladíci, student a důstojník, přátelé od dětství, byli stejně staří a oba hezcí, ale nebyli si podobní. Boris byl vysoký blondýn pravidelných, jemných rysů v klidném a hezkém obličeji. Nikolaj byl menší kudrnatý chlapec s upřímnou tváří. Na horním rtu mu už vyráželo černé chmýří a v obličeji se mu zračila prudkost a vznětlivost. Když vešel do salonu, Nikolaj zrudl. Bylo zřejmé, že uvažuje, co by řekl, ale nic ho nenapadá. Naproti tomu Boris se oka- mžitě vzpamatoval a klidně, s humorem vyprávěl, že znal panenku Mimi ještě jako mladou dívku s nepoškozeným nosem, jak před jeho očima za pět let zestárla a jak jí praskla lebka po celé délce. Když to dovyprávěl, pohlédl na Natašu. Nataša se k němu otočila zády, podívala se na mladšího bratra, který zavřel oči a otřásal se tichým smíchem, a protože už nebyla s to déle se ovládat, vyskočila a běžela z pokoje tak rychle, jak jen ji hbité nožky nesly. Boris se nerozesmál.
„Vy jste, myslím, chtěla někam jet, maman? Potřebujete kočár?“ obrátil se s úsměvem k matce. „Ach, ano, jdi a poruč, aby mi ho připravili,“ usmála se. Boris vyšel pomalu ze dveří a šel za Natašou; tlustý chlapec se vztekle rozběhl za nimi, jako by měl zlost, že se mu zhatila zábava.
58
59
XI
H
raběnka byla návštěvami tak unavená, že už ne- chtěla nikoho přijmout, a vrátný dostal rozkaz pouze vyřizovat všem, kdo ještě přijedou s gratula- cemi, aby určitě přišli na oběd. Hraběnka měla chuť důvěrně si popovídat se svou přítelkyní z mládí, kněžnou Annou Michajlovnou, kterou od jejího
příjezdu z Petrohradu ještě ani pořádně neviděla. Anna Michaj- lovna s příjemným výrazem na plačtivé tváři přisedla blíž k jejímu křeslu. „K tobě budu docela upřímná,“ pravila jí. „Zbylo nás už málo ze starých přátel! A proto si tvého přátelství tak vážím.“ Anna Michajlovna pohlédla na Věru a zarazila se. Hraběnka stiskla přítelkyni ruku. „Věro,“ řekla starší dceři, kterou patrně neměla moc ráda. „Jak to, že nemáte trochu taktu? Cožpak necítíš, že jsi tu přebytečná? Jdi si za sestrami nebo…“ Hezká Věra se povýšeně usmála a bylo vidět, že se naprosto ne- cítí uražena. „Kdybyste mi to byla řekla už dříve, maminko, byla bych ihned odešla,“ pravila a šla do svého pokoje. Ale když procházela hudebním pokojem, všimla si, že tam před dvěma okny symetricky sedí dva páry. Zastavila se a pohrdlivě se usmála. Soňa seděla téměř těsně vedle Nikolaje, který jí přepisoval své první verše. Boris s Natašou seděli u druhého okna a zmlkli, když Věra vešla. Obě dívky se na ni dívaly s provinilými, šťastnými tvářemi. Dívat se na ty zamilované dívenky bylo veselé i dojemné zároveň, ale na Věru ten pohled příjemně nepůsobil. „Kolikrát jsem vás žádala,“ řekla, „abyste mi nebrali mé věci, máte svůj pokoj.“ A vzala Nikolajovi kalamář. „Hned, hned,“ řekl a namočil si pero. „Vy nic neumíte udělat v pravý čas,“ pokračovala Věra. „Přiběhli jste do salonu, že se všichni za vás styděli.“
67
poprvé políbily a do něhož jsou zamilovány. Stejnýma očima se někdy zahleděla i na Pierra a jemu se pod pohledem té směšné, vzrušené holčičky chtělo smát, aniž sám věděl čemu. Nikolaj seděl daleko od Soni vedle Julie Karaginové a mluvil s ní opět s týmž neuvědomělým úsměvem. Soňa se slavnostně usmí- vala, ale bylo vidět, že ji sžírá žárlivost: střídavě bledla a rudla a ze všech sil se snažila zachytit, o čem spolu hovoří Nikolaj s Julií. Vy- chovatelka se neklidně rozhlížela, jako by se chystala zakročit, kdyby si někdo zamanul ukřivdit dětem. Německý vychovatel se snažil zapamatovat si všechny druhy jídel, dezertů i vín, aby to pak mohl všechno podrobně popsat v dopise domů do Německa, a byl velmi dotčen tím, že ho správce s lahví ovinutou ubrouskem ob- chází. Mračil se, aby mu dal najevo, že netouží po víně jako tako- vém, ale je uražen, poněvadž nikdo nedovede pochopit, že netouží po víně z chtivosti nebo aby ukojil žízeň, nýbrž z chvályhodné touhy po poznání.
XVI
H
ovor na pánském konci stolu byl čím dál tím živější. Plukovník vykládal, že v Petrohradě byl už vydán manifest o vyhlášení války, a exemplář, jejž viděl na vlastní oči, veze nyní kurýr vrchnímu veliteli. „Který ďas nás nutí válčit s Bonapartem? Proč?“ řekl Šinšin. „Srazil hřebínek už Rakousku. Bojím
se, aby tentokrát nebyla řada na nás.“ 99 Plukovník byl statný vysoký Němec sangvinické povahy, voják duší i tělem a vlastenec. Šinšinova slova se ho dotkla. „Proto, felefášený pane,“ řekl s německou výslovností, „proto, še si je toho panofnýk jistje fjedom. Prafil v manifestu, še se nemůše lhostejnje dývat na nepezpečí hrosící Rusku a še pespečnost státu, jeho renomé a posfátnost spojenectví …“ (Z neznámého důvodu po- ložil největší důraz na slovo spojenectví , jako by bylo podstatou celé věci.) A s neomylnou pamětí pro oficiální texty, jež mu byla vlastní, opakoval úvodní slova manifestu: „… a přání, jež je jediným cílem panovníkovým – nastolit v Evropě mír na pevných základech –, nutí ho přesunout část vojska za hranice a vynaložit nové úsilí k do- sažení tohoto záměru.“ „Proto tedy, felefášený pane,“ skončil mentorsky, vypil sklenici a obrátil se k hraběti, jako by u něho hledal souhlas. „Znáte přísloví: ‚Co tě nepálí, nehas‘?“ řekl Šinšin a svraštil tvář v úsměvu. „To na nás padne jako ušité. Vždyť i takového Suvorova rozbili napadrť – a kde dnes máme nějakého Suvorova? Ptám se vás,“ 100 mluvil, bez ustání střídaje ruštinu s francouzštinou. „Musíme pojofat to posletný kapek krfe,“ zvolal plukovník a udeřil do stolu, „a umžít za svojeho panofnýka, pak pude vše v poržatku. A ufašovat cóó nejmenje (protahoval slovo co), cóó nej- menje,“ obrátil se znovu k hraběti. „Tak soudýme my, starží husary. A jak soudýte vy, mladý muž a mladý husar?“ dodal tázavě k Niko- lajovi, jenž sotva uslyšel, že se mluví o válce, přestal dbát o svou společnici, nespouštěl oči z plukovníka a napínal uši, aby mu nic neušlo.
92
93
víc než se zvědavostí nebo s účastí. Pozoroval, že si všichni mezi sebou něco šeptají a ukazují si na něho pohledy plnými strachu, a dokonce i podlézavosti. Prokazovali mu úctu jako nikdy předtím: jakási neznámá dáma, jež hovořila s duchovními, vstala a nabídla mu své místo; pobočník zvedl rukavici, kterou Pierre upustil, a podal mu ji; lékaři uctivě zmlkli, když šel kolem nich, a uhýbali, aby mu uvolnili cestu. Pierre si chtěl nejdříve sednout jinam, aby neobtěžoval onu dámu, chtěl si sám zvednout rukavici a obejít lékaře, kteří mu nijak nepřekáželi. Ale najednou pocítil, že by to
rozlitá voda. Proti nim šli po špičkách sluha a kostelník s kadidlem, ale nevěnovali jim nejmenší pozornost. Vešli do Pierrovi známého salonu s dvěma italskými okny, s dveřmi do zimní zahrady, s bystou a s podobiznou carevny Kateřiny v životní velikosti. V saloně seděli titíž hosté skoro ve stejných pozicích a šeptem spolu rozmlouvali. Všichni zmlkli a ohlédli se na vcházející Annu Michajlovnu s ble- dým, utrápeným obličejem a na tlustého, velkého Pierra, který šel se sklopenou hlavou poslušně za ní. Z tváře Anny Michajlovny vyzařovalo vědomí, že nadešla roz- hodná chvíle; nepouštějíc Pierrovu ruku, vešla jako rázná, sebevě- domá petrohradská dáma do pokoje ještě směleji než ráno. Poně- vadž vedla toho, jehož si přál vidět umírající, cítila, že má přístup zajištěn. Rychlým pohledem přelétla všechny v místnosti, a když uzřela zpovědníka hraběte, celá se schoulila, úplně jako by se byla náhle zmenšila, plavným krokem k němu přicupitala a pokorně přijala požehnání nejprve od jednoho a potom od druhého du- chovního. „Chvála bohu, že jste přišli včas,“ řekla duchovnímu, „my všichni příbuzní jsme se tak báli! Tento mladík je syn hraběte,“ do- dala tišeji. „Jak strašná chvíle!“ Po těchto slovech přešla k lékaři. „Cher docteur,“ i oslovila ho, „tento mladík je syn hraběte, je ně- jaká naděje?“ 113 Doktor mlčky, prudce pokrčil rameny a zvedl oči ke stropu. Anna Michajlovna opakovala přesně týž pohyb; pokrčila rameny a zvedla oči, téměř je zavírajíc, pak vzdychla a odešla od lékaře k Pierrovi. Chovala se k němu neobyčejně uctivě, se smutnou něhou. „Mějte důvěru v jeho milosrdenství!“ 114 řekla mu, pokynula hla- vou k pohovce na znamení, aby na ni počkal, a sama se neslyšně ubírala ke dveřím, na něž všichni hleděli a jež tichounce vrzly, když je otvírala, a zmizela za nimi. Pierre se rozhodl, že se ve všem podřídí své vůdkyni, a zamířil k pohovce, na niž mu ukázala. Sotva Anna Michajlovna odešla, všiml si, že se pohledy všech přítomných na něho upírají s něčím
i Drahý doktore.
112
113
bylo neslušné, pocítil, že je této noci osobou, která má vykonat ja- kýsi strašný obřad, na nějž všichni čekají, a že je proto nucen přijí- mat od všech úsluhy. Mlčky vzal rukavici od pobočníka, sedl si na místo oné dámy, souměrně položil velké ruce na vystrčená kolena v naivním postoji egyptské sochy a v duchu si řekl, že to tak všechno musí být a že tento večer, aby neztratil duchapřítomnost a neprovedl nějakou hloupost, nesmí dělat nic podle vlastního uvá- žení a musí se úplně podřídit vůli těch, kdo ho povedou. Neuplynuly ani dvě minuty, když vešel do pokoje kníže Vasilij v kaftanu s třemi hvězdami, majestátně, s hlavou vysoko vztyčenou. Zdálo se, že od rána ještě zhubl; oči se mu rozšířily, když se rozhlédl po pokoji a spatřil Pierra. Popošel k němu, vzal ho za ruku (což předtím nikdy neudělal) a ohnul ji dolů, jako by chtěl zjistit, jak pevně drží. „Courage, courage, mon ami. i Přál si vás vidět… To je do- bře…,“ 115 a chtěl odejít. Avšak Pierre považoval za nutné se zeptat: „Jak je…,“ zarazil se, protože nevěděl, je-li slušné nazvat umí- rajícího hrabětem; a nazvat ho otcem se ostýchal. „Před půlhodinou měl ještě un coup . Courage, mon ami…“ Pierre byl tak zmaten, že si při slově coup představil ránu a pád nějakého těla. Nechápavě se podíval na knížete Vasilije a teprve po chvíli si uvědomil, že le coup znamená také mrtvici. Kníže Vasilij řekl v chůzi několik slov Lorrainovi a po špičkách vešel do dveří. Neuměl po špičkách chodit a nemotorně při tom kymácel celým tělem. Hned za ním vešla nejstarší kněžna, po ní církevní hodnos- táři a kostelníci a také služebnictvo. Za dveřmi bylo slyšet kroky a konečně vyběhla Anna Michajlovna, stále s touž tváří, bledou, ale neumdlévající v plnění povinností, dotkla se Pierrovy ruky a řekla: „Milost boží je nevyčerpatelná. Právě začíná obřad posledního pomazání. Pojďte.“ 116 Pierre kráčel po měkkém koberci ke dveřím a všiml si, že po- bočník a neznámá dáma a ještě kdosi ze služebnictva jdou za ním, jako by teď už nebylo třeba se ptát, je-li možno vstoupit.
XX
P
ierre dobře znal tuto velkou komnatu, rozdělenou sloupy a obloukem a celou ověšenou perskými ko- berci. Část pokoje za sloupy, kde na jedné straně stála vysoká mahagonová postel pod hedvábnými nebesy a na druhé straně obrovská vitrína s obrazy svatých, byla zaplavena jasným rudým světlem jako kostely
při večerní bohoslužbě. Před ozářeným kováním vitríny stálo dlouhé voltairovské křeslo, obložené jako sníh bílými a nepomač- kanými polštáři, patrně právě vyměněnými, a na něm spočívala Pierrovi tak známá majestátní postava jeho otce, hraběte Bez- uchova, až po pás zabalená do jasně zelené přikrývky, s touž hřívou šedých vlasů nad širokým čelem, připomínající lva, a s týmiž vý- razně charakteristickými, ušlechtilými širokými vráskami na krás- ném žlutavě červeném obličeji. Ležel přímo pod ikonami; obě velké tlusté ruce měl položeny na přikrývce. V pravici, jež byla otočena dlaní dolů, měl mezi palcem a ukazováčkem zastrčenou voskovou svíci, kterou zezadu za křeslem přidržoval starý sluha. Nad křeslem stáli duchovní ve velkolepých, nádherných rouchách, na něž jim splývaly dlouhé vlasy, a s hořícími svícemi v rukou pomalu, slav- nostně vykonávali obřady. Opodál stály dvě mladší kněžny s šá- tečky v rukou nebo u očí a před nimi nejstarší Catiche se zlostným, rozhodným výrazem, ani na chvíli neodvracející oči od ikon, jako by všem chtěla říci, že za sebe neručí, ohlédne-li se. Anna Michaj- lovna s pokorným smutkem na tváři vyjadřující smíření se všemi odpůrci i nepřáteli a neznámá dáma zůstaly u dveří. Kníže Vasilij stál z druhé strany dveří, blízko křesla, za vyřezávanou, sametem potaženou židlí, kterou si přitáhl opěradlem k sobě, a opřel se o ni levou rukou, v níž držel svíci, zatímco pravicí se křižoval, a pokaž- dé, kdykoli se dotkl prsty čela, pozdvihoval oči vzhůru. Na jeho tvá- ři byla vepsána pokorná zbožnost a odevzdanost do vůle boží. „Ne- chápete-li tyto pocity, tím hůř pro vás,“ jako by říkal jeho obličej. Za ním stál pobočník, lékaři a mužská část služebnictva; muži a ženy se rozdělili jako v kostele. Všichni mlčeli, křižovali se a bylo slyšet jen modlení duchovních nebo tlumený, sytý basový zpěv a ve
i Odvahu, příteli, odvahu.
114
115
„Musíme ho ihned přenést na postel, zde naprosto není možno…“ Nemocného obklopili lékaři, kněžny a sluhové, takže Pierre už neviděl tu červenavě žlutou hlavu s šedivou hřívou, která mu po celou dobu bohoslužby ani na okamžik nezmizela z očí, i když
chvílích ticha šoupání nohou a vzdechy. Anna Michajlovna s vý- znamným pohledem, naznačujícím, že ví, co dělá, přešla celý pokoj k Pierrovi a podala mu svíci. Zažehl ji a zaujat pozorováním pří- tomných začal se křižovat touž rukou, v níž držel voskovici. Nejmladší kněžna Sofie, ruměná a smavá, s mateřským znamén- kem, ho pozorovala. Usmála se, schovala tvář do šátečku a dlouho ji nezvedala; ale jak se podívala na Pierra, znovu se rozesmála. Patrně nebyla s to pohlédnout na něj a nesmát se, ale nedovedla se také zdržet a nedívat se na něho vůbec; aby se tedy vyhnula poku- šení, odešla potichu za sloup. Uprostřed bohoslužby hlasy duchov- ních náhle zmlkly; kněží se o čemsi mezi sebou šeptem dorozumí- vali a starý sluha, který držel hraběti ruku, se zvedl a obrátil se k dámám. Anna Michajlovna pokročila dopředu, sklonila se nad nemocným a za zády prstem přivolala Lorraina. Francouzský lékař stál opřen o sloup bez svíce, v uctivém postoji cizince, který, ač má jinou víru, chápe vážnost konaného obřadu a schvaluje jej. Nyní neslyšným krokem muže v plné síle přistoupil k nemocnému, vzal ze zelené pokrývky do svých bílých tenkých prstů jeho volnou ruku, odvrátil se, začal počítat tep a zamyslil se. Nemocnému dali čehosi napít, chvíli pobíhali kolem něho, pak se opět postavili na svá místa a bohoslužba pokračovala. Při této přestávce si Pierre povšiml, že kníže Vasilij opustil místo u opěradla židle s týmž výrazem člověka, který ví, co dělá, a tím hůře pro ty, kdo ho nechápou – ale nešel k nemocnému, nýbrž jen kolem něho, připojil se k nejstarší kněžně a spolu s ní kráčel dále do ložnice, k vysoké posteli pod hedvábnými nebesy. Od postele šli kníže s kněžnou k zadním dveřím a zmizeli za nimi, ale před koncem bohoslužby se jeden po druhém zase vrá- tili na svá místa. Pierre nevěnoval této okolnosti více pozornosti než čemukoli jinému a jednou provždy se v duchu rozhodl, že vše, co se kolem něho dnes večer děje, je nevyhnutelně nutné. Tóny chrámového zpěvu zmlkly a ozval se hlas duchovního, který uctivě blahopřál nemocnému k přijetí svátosti. Nemocný ležel stále stejně nehybně, jako bez života. Kolem něho se všechno po- hnulo, zazněly kroky a šepot, zvláště pronikavý šepot Anny Michaj- lovny. Pierre slyšel, jak říká:
116
přitom viděl jiné lidi. Podle opatrných pohybů těch, kdo obstoupili křeslo, uhodl, že umírajícího zvedají a přenášejí. „Drž se mé ruky, nebo ho pustíš…,“ zaslechl polekaný šepot jed- noho ze sluhů, „zespodu… ještě jeden,“ ozývaly se hlasy a namá- havé oddechování a šoupání nohou se zrychlovalo, jako by tíha, kterou nesli, byla nad jejich síly. Když ho tito lidé, mezi nimi i Anna Michajlovna, míjeli, spatřil na chvíli přes záda a šíje nosičů širokou, vyklenutou, tlustou, ob- naženou hruď nemocného, jeho tučná ramena, zvednutá, jak ho nesli pod paždí, a šedou kučeravou lví hlavu. Tato hlava s neoby- čejně širokým čelem a lícními kostmi, s krásnými smyslnými ústy a s majestátním chladným pohledem nebyla znetvořena blízkostí smrti. Byla právě taková, jakou ji Pierre viděl před třemi měsíci, když ho hrabě posílal do Petrohradu. Nyní však se bezvládně ky- mácela při nestejnoměrné chůzi lidí, kteří ho nesli, a chladné, ne- zúčastněné oči hleděly do prázdna. Po krátkém pobíhání kolem vysoké postele se lidé, kteří nesli ne- mocného, rozešli. Anna Michajlovna se dotkla Pierrovy ruky a vy- zvala ho: „Venez!“ i Pierre s ní šel k posteli, na níž spočíval nemocný v slavnostní poloze, která měla zřejmě jakýsi vztah k právě přijaté svátosti. Hlavu měl vysoko podepřenou poduškami. Ruce byly sy- metricky položené dlaněmi dolů na zelené hedvábné pokrývce. Když k němu Pierre přistoupil, díval se hrabě přímo na něho, ale ta- kovým pohledem, jehož smysl a význam pochopit není v lidské moci. Buď ten pohled neříkal nic než prostě to, že dokud jsou oči otevřené, musí se někam dívat, nebo říkal až příliš mnoho. Pierre se zastavil v nejistotě, co má dělat, a tázavě se ohlédl na svou rádkyni Annu Michajlovnu. Anna Michajlovna chvatně pokynula očima k ruce nemocného a ústy k ní poslala vzdušný polibek. Pierre opatrně vytáhl krk, aby nezavadil o přikrývky, a podle její rady po- líbil mohutnou, širokou, masitou ruku. Avšak ani ruka, ani jediný sval ve tváři hraběte se nepohnuly. Pierre se znovu podíval na Annu Michajlovnu s němou otázkou, co teď. Anna Michajlovna ukázala pohledem na křeslo vedle postele. Pierre se poslušně posadil do
křesla a opět se tázal očima, udělal-li správně, co měl. Anna Michaj- lovna souhlasně přikývla. Pierre zaujal opět naivně symetrický po- stoj egyptské sochy a se zřejmým pocitem trapnosti, že jeho nemo- torné tlusté tělo zabírá tolik místa, soustřeďoval všechny své duševní síly na to, aby se zdál co nejmenší. Díval se na hraběte. Hrabě hleděl na místo, kde byl obličej Pierrův ve chvíli, kdy stál. Z výrazu Anny Michajlovny bylo vidět, že si je vědoma dojemné vážnosti této chvíle, kdy se naposledy shledává otec se synem. To trvalo dvě mi- nuty; Pierrovi připadaly jako celá hodina. Náhle se mohutné svaly a vrásky v obličeji hraběte Bezuchova začaly křečovitě svírat. Cukání se stupňovalo, krásná ústa se zkřivila (teprve nyní Pierre pochopil, jak blízko je jeho otec smrti) a vydala nejasný, chraptivý zvuk. Anna Michajlovna se pozorně dívala nemocnému do očí, snažíc se uhád- nout, co si přeje, a hned ukazovala na Pierra, hned na nápoj, hned na přikrývku, hned šeptala jméno knížete Vasilije. V očích i v obli- čeji nemocného se zračila netrpělivost. Vypjal všechny síly, aby obrátil oči k sluhovi, který stál po celou dobu u hlav jeho postele. „Ráčejí chtít obrátit na druhý bok,“ zašeptal sluha a přistoupil, aby obrátil tváří ke stěně těžké tělo hraběte. Pierre mu vstal na pomoc. Když hraběte obraceli, zůstala jedna jeho ruka bezvládně vzadu a on se ji marně snažil přitáhnout. A buď že si všiml hrůzy, s jakou Pierre pohlédl na tu neživou ruku, nebo že se mu umírající hlavou mihla v té chvíli nějaká jiná myšlenka, hrabě se podíval na tu ne- poslušnou ruku, na výraz hrůzy v Pierrově tváři, pak zase zpět na ruku, a na obličeji se mu objevil slabý, trpitelský úsměv, který se tak nehodil k jeho rysům, úsměv vyjadřující ironii nad vlastní bez- mocností. Při pohledu na něj pocítil Pierre neočekávaně tíhu na prsou a lechtání v nose a slzy mu zastřely zrak. Nemocného pře- vrátili na bok tváří ke stěně. Vzdychl. „Usnul,“ řekla Anna Michajlovna, když zahlédla kněžnu, která ji přišla vystřídat. „Pojďme.“ 117 Pierre vyšel z pokoje.
i Pojďte!
118
119
XXI
V
přijímacím pokoji nebyl nikdo kromě knížete Va- silije a nejstarší kněžny, kteří seděli pod podobiz- nou Kateřiny Veliké a o čemsi spolu živě hovořili. Jakmile spatřili Pierra a jeho průvodkyni, zmlkli. Pierrovi se zdálo, že kněžna něco schovala a zašep- tala:
„Nemohu tu ženskou ani vidět.“ „Catiche dala připravit čaj do malého salonu,“ pravil kníže Va- silij Anně Michajlovně. „Jděte, má milá Anno Michajlovno, a po- jezte něco, nebo nevydržíte.“ 118 Pierrovi neřekl nic, jen mu s účastí stiskl nahoře paži. Pierre s Annou Michajlovnou šli tedy do malého salonu. „Nic tak neosvěží po probděné noci jako šálek toho výborného ruského čaje,“ 119 pochvaloval si Lorrain s jistou dávkou zdrženli- vosti; stál uprostřed malého salonu před stolem, na němž byl při- praven čajový příbor a studená večeře, a srkal čaj z tenkého čín- ského šálku bez ouška. Okolo stolu se shromáždili pro posilnění všichni, kdo strávili dnešní noc v domě hraběte Bezuchova. Pierre se na tento malý okrouhlý salon se zrcadly a s malými stolečky velmi dobře pamatoval. Protože neuměl tančit, sedával rád, když byl v hraběcím domě ples, v této malé zrcadlové síni a pozoroval, jak tudy procházejí dámy ve večerních toaletách, s brilianty a s per- lami na nahých šíjích, a prohlížejí se v jasně osvětlených zrcadlech, která několikrát odrážejí jejich obraz. Nyní byl tento pokoj upro- střed noci skrovně osvětlený dvěma svícemi, na jednom malém stolku byl nedbale rozestavený čajový příbor a mísy a seděli tu nej- rozličnější lidé ve všedních šatech, šeptali si mezi sebou a každým pohybem, každým slovem dávali najevo, že nikdo z nich nezapo- míná na to, co se teď děje a co se ještě má stát v ložnici. Pierre ne- jedl, ačkoli měl chuť. Ohlédl se tázavě na svou vůdkyni a spatřil, že se po špičkách vrací do přijímacího pokoje, kde zůstali kníže Vasilij s nejstarší kněžnou. Pierre soudil, že je to tak nutné, a po krátkém otálení šel za ní. Anna Michajlovna stála vedle kněžny a obě mluvily najednou vzrušeným šepotem:
120
Page 1 Page 2 Page 3 Page 4 Page 5 Page 6 Page 7 Page 8 Page 9 Page 10 Page 11 Page 12 Page 13 Page 14 Page 15 Page 16 Page 17 Page 18 Page 19 Page 20 Page 21 Page 22 Page 23 Page 24 Page 25 Page 26 Page 27 Page 28 Page 29 Page 30 Page 31 Page 32 Page 33 Page 34 Page 35 Page 36 Page 37 Page 38 Page 39 Page 40 Page 41 Page 42 Page 43 Page 44 Page 45 Page 46 Page 47 Page 48 Page 49 Page 50 Page 51 Page 52 Page 53 Page 54 Page 55 Page 56 Page 57 Page 58 Page 59 Page 60 Page 61 Page 62 Page 63 Page 64 Page 65 Page 66 Page 67 Page 68 Page 69 Page 70 Page 71 Page 72 Page 73 Page 74 Page 75 Page 76 Page 77 Page 78 Page 79 Page 80 Page 81 Page 82 Page 83 Page 84 Page 85 Page 86 Page 87 Page 88 Page 89 Page 90 Page 91 Page 92 Page 93 Page 94 Page 95 Page 96 Page 97 Page 98 Page 99 Page 100 Page 101Made with FlippingBook - Online magazine maker