obrovská věc,“ pokračoval pan Pierre, ukazuje touto odhodlanou a vyzývavou úvodní větou, jak nesmírně je mlád, když tak touží co nejrychleji vyslovit všechno, co cítí. „Revoluce a kralovražda že je veliká věc…? Pak ovšem… Ne- chcete přejít k našemu stolu?“ opakovala Anna Pavlovna. „Contrat social,“ i pravil vikomt s mírným úsměvem. „Nemluvím o zavraždění krále. Mluvím o idejích.“ „Ano, ideje loupení, zabíjení a kralovražd,“ přerušil ho opět iro- nický hlas. „To byly ovšem výstřelky, ale v těch nespočívá hlavní význam revoluce, její význam tkví v lidských právech, v osvobození od předsudků, v rovnosti občanů, a všechny tyto ideje Napoleon za- choval v plné jejich síle.“ „Svoboda a rovnost,“ pohrdavě řekl vikomt, jako by se konečně odhodlal, že vážně ukáže tomuto mladíčkovi, jak hloupé vede řeči, „to vše jsou halasná slova, která už dávno ztratila lesk. Kdopak nemá rád svobodu a rovnost? Svobodu a rovnost hlásal už náš Spa- sitel. Stali se snad po revoluci lidé šťastnějšími? Naopak. My jsme chtěli svobodu, ale Napoleon ji zničil.“ Kníže Andrej s úsměvem pohlížel z Pierra na vikomta, z vi- komta opět na hostitelku a zase zpět na Pierra. Přes svou společen- skou zběhlost byla Anna Pavlovna Pierrovým kouskem v první chvíli ohromena; ale když viděla, že jeho svatokrádežné řeči vi- komta nijak zvlášť nerozčílily, a když se přesvědčila, že už je nelze zamluvit, sebrala všechny síly, přidala se k vikomtovi a napadla řeč- níka. „Ale milý pane Pierre,“ 56 řekla mu, „jak nám vysvětlíte, že by nějaký velký člověk mohl popravit vévodu, nebo vůbec prostě člo- věka, bez soudu a bez viny?“ „Já bych se zeptal,“ připojil se vikomt, „jak monsieur vysvětluje osmnáctý brumaire? Což to není podvod? Podvod, který se nijak nesrovnává s jednáním velkého člověka.“ 57 „A zajatci v Africe, které povraždil?“ řekla malá kněžna. „To je hrozné!“ A také ona pokrčila rameny.
„Je to plebejec, říkejte si, co chcete,“ 58 dodal kníže Ippolit. Nevěda, komu dřív odpovědět, monsieur Pierre se rozhlédl a usmál se. Usmíval se zcela jinak než ostatní lidé, kteří se usmívají i neusmívají zároveň. Když se usmál, změnila se náhle jeho vážná, trochu zakaboněná tvář a objevil se na ní jiný – dětský, dobrý, až přihlouplý výraz, který jako by prosil za odpuštění. Vikomt, který ho viděl poprvé, pochopil, že tento jakobín není ani zdaleka tak strašný jako jeho slova. Všichni se odmlčeli. „Nemůžete na něm chtít, aby odpovídal všem najednou,“ vmísil se do rozmluvy kníže Andrej. „Ostatně mně se zdá, že v činech stát- níka je třeba rozlišovat činy soukromníka, vojevůdce a císaře.“ „Ano, ano, ovšem,“ chytil se toho Pierre pln radosti, že mu někdo přispěl na pomoc. „Je nutno přiznat,“ pokračoval kníže Andrej, „že Napoleon byl jako člověk veliký na arcolském mostě nebo v nemocnici v Jaffě, kde podal ruku nakaženým morem, ale…, ale jsou jiné skutky, které je těžko ospravedlnit.“ Kníže Andrej chtěl zřejmě zmírnit nevhodnost Pierrovy řeči; nyní vstal a naznačil ženě, že odjedou. Vtom se zvedl kníže Ippolit, pokynem ruky všechny zadržel, po- žádal je, aby zase usedli, a začal vyprávět: „Dnes jsem slyšel jednu rozkošnou moskevskou anekdotu; musím ji dát k lepšímu. Promiňte, vikomte, že budu vyprávět rusky. Jinak by ztratila všechnu šťávu.“ 59 A kníže Ippolit pokračoval rusky s takovou výslovností jako Francouzi, kteří strávili v Rusku sotva rok. Vyžadoval pozornost pro svou historku tak vzrušeně a nalé- havě, že se všichni zastavili. „V Moscou je jedna paní, une dame. A ona je velice lakomá. Po- třebovala mít dvě valets de pied i za kočár. A velice veliká postavu. To bylo jejího vkusu. A ona měla une femme de chambre, ii ještě větší postavu. A řekla…“ Tu se kníže Ippolit zarazil a se zřejmou námahou se rozpomínal na pokračování.
i Lokaje. ii Komornou.
i Společenská smlouva.
34
35
Made with FlippingBook - Online magazine maker