„Tak už jdi, jdi si s tou svou šeredou!“ řekla matka naoko roz- zlobená a odstrkovala dceru. „To je má mladší dcera,“ obrátila se k návštěvnici. Nataša se na chvilku odtrhla od matčina krajkového šátku, po- hlédla na ni zdola očima uslzenýma od smíchu a zase zabořila tvář do krajek. Návštěvnice, donucená přihlížet tomuto rodinnému výjevu, usoudila, že je záhodno nějak se ho zúčastnit. „Řekněte mi, má milá,“ zeptala se Nataši, „kdo to je, ta vaše Mimi? To bude asi vaše dcera?“ Nataše se nelíbil shovívavý tón, s jakým se návštěvnice nutila do dětského rozhovoru. Neodpověděla, jen se na ni mlčky vážně za- dívala. Mezitím se celá ta mladá generace – důstojník Boris, syn kněžny Anny Michajlovny, student Nikolaj, starší syn hraběte, patnáctiletá neteř hraběte Soňa a malý Petruša, nejmladší syn Rostovů – roz- místila po saloně a zřejmě se snažila udržet v mezích slušnosti bujné veselí, jímž v nich ještě hrála každá žilka. Bylo vidět, že tam, v zadních pokojích, odkud sem tak střemhlav přiběhli, vedli vese- lejší řeči, než byly městské klepy nebo hovory o počasí a o comtesse Apraksine. Chvílemi po sobě pokukovali a stěží zadržovali smích. Dva mladíci, student a důstojník, přátelé od dětství, byli stejně staří a oba hezcí, ale nebyli si podobní. Boris byl vysoký blondýn pravidelných, jemných rysů v klidném a hezkém obličeji. Nikolaj byl menší kudrnatý chlapec s upřímnou tváří. Na horním rtu mu už vyráželo černé chmýří a v obličeji se mu zračila prudkost a vznětlivost. Když vešel do salonu, Nikolaj zrudl. Bylo zřejmé, že uvažuje, co by řekl, ale nic ho nenapadá. Naproti tomu Boris se oka- mžitě vzpamatoval a klidně, s humorem vyprávěl, že znal panenku Mimi ještě jako mladou dívku s nepoškozeným nosem, jak před jeho očima za pět let zestárla a jak jí praskla lebka po celé délce. Když to dovyprávěl, pohlédl na Natašu. Nataša se k němu otočila zády, podívala se na mladšího bratra, který zavřel oči a otřásal se tichým smíchem, a protože už nebyla s to déle se ovládat, vyskočila a běžela z pokoje tak rychle, jak jen ji hbité nožky nesly. Boris se nerozesmál.
„Vy jste, myslím, chtěla někam jet, maman? Potřebujete kočár?“ obrátil se s úsměvem k matce. „Ach, ano, jdi a poruč, aby mi ho připravili,“ usmála se. Boris vyšel pomalu ze dveří a šel za Natašou; tlustý chlapec se vztekle rozběhl za nimi, jako by měl zlost, že se mu zhatila zábava.
58
59
Made with FlippingBook - Online magazine maker