XI
H
raběnka byla návštěvami tak unavená, že už ne- chtěla nikoho přijmout, a vrátný dostal rozkaz pouze vyřizovat všem, kdo ještě přijedou s gratula- cemi, aby určitě přišli na oběd. Hraběnka měla chuť důvěrně si popovídat se svou přítelkyní z mládí, kněžnou Annou Michajlovnou, kterou od jejího
příjezdu z Petrohradu ještě ani pořádně neviděla. Anna Michaj- lovna s příjemným výrazem na plačtivé tváři přisedla blíž k jejímu křeslu. „K tobě budu docela upřímná,“ pravila jí. „Zbylo nás už málo ze starých přátel! A proto si tvého přátelství tak vážím.“ Anna Michajlovna pohlédla na Věru a zarazila se. Hraběnka stiskla přítelkyni ruku. „Věro,“ řekla starší dceři, kterou patrně neměla moc ráda. „Jak to, že nemáte trochu taktu? Cožpak necítíš, že jsi tu přebytečná? Jdi si za sestrami nebo…“ Hezká Věra se povýšeně usmála a bylo vidět, že se naprosto ne- cítí uražena. „Kdybyste mi to byla řekla už dříve, maminko, byla bych ihned odešla,“ pravila a šla do svého pokoje. Ale když procházela hudebním pokojem, všimla si, že tam před dvěma okny symetricky sedí dva páry. Zastavila se a pohrdlivě se usmála. Soňa seděla téměř těsně vedle Nikolaje, který jí přepisoval své první verše. Boris s Natašou seděli u druhého okna a zmlkli, když Věra vešla. Obě dívky se na ni dívaly s provinilými, šťastnými tvářemi. Dívat se na ty zamilované dívenky bylo veselé i dojemné zároveň, ale na Věru ten pohled příjemně nepůsobil. „Kolikrát jsem vás žádala,“ řekla, „abyste mi nebrali mé věci, máte svůj pokoj.“ A vzala Nikolajovi kalamář. „Hned, hned,“ řekl a namočil si pero. „Vy nic neumíte udělat v pravý čas,“ pokračovala Věra. „Přiběhli jste do salonu, že se všichni za vás styděli.“
67
Made with FlippingBook - Online magazine maker