poprvé políbily a do něhož jsou zamilovány. Stejnýma očima se někdy zahleděla i na Pierra a jemu se pod pohledem té směšné, vzrušené holčičky chtělo smát, aniž sám věděl čemu. Nikolaj seděl daleko od Soni vedle Julie Karaginové a mluvil s ní opět s týmž neuvědomělým úsměvem. Soňa se slavnostně usmí- vala, ale bylo vidět, že ji sžírá žárlivost: střídavě bledla a rudla a ze všech sil se snažila zachytit, o čem spolu hovoří Nikolaj s Julií. Vy- chovatelka se neklidně rozhlížela, jako by se chystala zakročit, kdyby si někdo zamanul ukřivdit dětem. Německý vychovatel se snažil zapamatovat si všechny druhy jídel, dezertů i vín, aby to pak mohl všechno podrobně popsat v dopise domů do Německa, a byl velmi dotčen tím, že ho správce s lahví ovinutou ubrouskem ob- chází. Mračil se, aby mu dal najevo, že netouží po víně jako tako- vém, ale je uražen, poněvadž nikdo nedovede pochopit, že netouží po víně z chtivosti nebo aby ukojil žízeň, nýbrž z chvályhodné touhy po poznání.
XVI
H
ovor na pánském konci stolu byl čím dál tím živější. Plukovník vykládal, že v Petrohradě byl už vydán manifest o vyhlášení války, a exemplář, jejž viděl na vlastní oči, veze nyní kurýr vrchnímu veliteli. „Který ďas nás nutí válčit s Bonapartem? Proč?“ řekl Šinšin. „Srazil hřebínek už Rakousku. Bojím
se, aby tentokrát nebyla řada na nás.“ 99 Plukovník byl statný vysoký Němec sangvinické povahy, voják duší i tělem a vlastenec. Šinšinova slova se ho dotkla. „Proto, felefášený pane,“ řekl s německou výslovností, „proto, še si je toho panofnýk jistje fjedom. Prafil v manifestu, še se nemůše lhostejnje dývat na nepezpečí hrosící Rusku a še pespečnost státu, jeho renomé a posfátnost spojenectví …“ (Z neznámého důvodu po- ložil největší důraz na slovo spojenectví , jako by bylo podstatou celé věci.) A s neomylnou pamětí pro oficiální texty, jež mu byla vlastní, opakoval úvodní slova manifestu: „… a přání, jež je jediným cílem panovníkovým – nastolit v Evropě mír na pevných základech –, nutí ho přesunout část vojska za hranice a vynaložit nové úsilí k do- sažení tohoto záměru.“ „Proto tedy, felefášený pane,“ skončil mentorsky, vypil sklenici a obrátil se k hraběti, jako by u něho hledal souhlas. „Znáte přísloví: ‚Co tě nepálí, nehas‘?“ řekl Šinšin a svraštil tvář v úsměvu. „To na nás padne jako ušité. Vždyť i takového Suvorova rozbili napadrť – a kde dnes máme nějakého Suvorova? Ptám se vás,“ 100 mluvil, bez ustání střídaje ruštinu s francouzštinou. „Musíme pojofat to posletný kapek krfe,“ zvolal plukovník a udeřil do stolu, „a umžít za svojeho panofnýka, pak pude vše v poržatku. A ufašovat cóó nejmenje (protahoval slovo co), cóó nej- menje,“ obrátil se znovu k hraběti. „Tak soudýme my, starží husary. A jak soudýte vy, mladý muž a mladý husar?“ dodal tázavě k Niko- lajovi, jenž sotva uslyšel, že se mluví o válce, přestal dbát o svou společnici, nespouštěl oči z plukovníka a napínal uši, aby mu nic neušlo.
92
93
Made with FlippingBook - Online magazine maker