bylo neslušné, pocítil, že je této noci osobou, která má vykonat ja- kýsi strašný obřad, na nějž všichni čekají, a že je proto nucen přijí- mat od všech úsluhy. Mlčky vzal rukavici od pobočníka, sedl si na místo oné dámy, souměrně položil velké ruce na vystrčená kolena v naivním postoji egyptské sochy a v duchu si řekl, že to tak všechno musí být a že tento večer, aby neztratil duchapřítomnost a neprovedl nějakou hloupost, nesmí dělat nic podle vlastního uvá- žení a musí se úplně podřídit vůli těch, kdo ho povedou. Neuplynuly ani dvě minuty, když vešel do pokoje kníže Vasilij v kaftanu s třemi hvězdami, majestátně, s hlavou vysoko vztyčenou. Zdálo se, že od rána ještě zhubl; oči se mu rozšířily, když se rozhlédl po pokoji a spatřil Pierra. Popošel k němu, vzal ho za ruku (což předtím nikdy neudělal) a ohnul ji dolů, jako by chtěl zjistit, jak pevně drží. „Courage, courage, mon ami. i Přál si vás vidět… To je do- bře…,“ 115 a chtěl odejít. Avšak Pierre považoval za nutné se zeptat: „Jak je…,“ zarazil se, protože nevěděl, je-li slušné nazvat umí- rajícího hrabětem; a nazvat ho otcem se ostýchal. „Před půlhodinou měl ještě un coup . Courage, mon ami…“ Pierre byl tak zmaten, že si při slově coup představil ránu a pád nějakého těla. Nechápavě se podíval na knížete Vasilije a teprve po chvíli si uvědomil, že le coup znamená také mrtvici. Kníže Vasilij řekl v chůzi několik slov Lorrainovi a po špičkách vešel do dveří. Neuměl po špičkách chodit a nemotorně při tom kymácel celým tělem. Hned za ním vešla nejstarší kněžna, po ní církevní hodnos- táři a kostelníci a také služebnictvo. Za dveřmi bylo slyšet kroky a konečně vyběhla Anna Michajlovna, stále s touž tváří, bledou, ale neumdlévající v plnění povinností, dotkla se Pierrovy ruky a řekla: „Milost boží je nevyčerpatelná. Právě začíná obřad posledního pomazání. Pojďte.“ 116 Pierre kráčel po měkkém koberci ke dveřím a všiml si, že po- bočník a neznámá dáma a ještě kdosi ze služebnictva jdou za ním, jako by teď už nebylo třeba se ptát, je-li možno vstoupit.
XX
P
ierre dobře znal tuto velkou komnatu, rozdělenou sloupy a obloukem a celou ověšenou perskými ko- berci. Část pokoje za sloupy, kde na jedné straně stála vysoká mahagonová postel pod hedvábnými nebesy a na druhé straně obrovská vitrína s obrazy svatých, byla zaplavena jasným rudým světlem jako kostely
při večerní bohoslužbě. Před ozářeným kováním vitríny stálo dlouhé voltairovské křeslo, obložené jako sníh bílými a nepomač- kanými polštáři, patrně právě vyměněnými, a na něm spočívala Pierrovi tak známá majestátní postava jeho otce, hraběte Bez- uchova, až po pás zabalená do jasně zelené přikrývky, s touž hřívou šedých vlasů nad širokým čelem, připomínající lva, a s týmiž vý- razně charakteristickými, ušlechtilými širokými vráskami na krás- ném žlutavě červeném obličeji. Ležel přímo pod ikonami; obě velké tlusté ruce měl položeny na přikrývce. V pravici, jež byla otočena dlaní dolů, měl mezi palcem a ukazováčkem zastrčenou voskovou svíci, kterou zezadu za křeslem přidržoval starý sluha. Nad křeslem stáli duchovní ve velkolepých, nádherných rouchách, na něž jim splývaly dlouhé vlasy, a s hořícími svícemi v rukou pomalu, slav- nostně vykonávali obřady. Opodál stály dvě mladší kněžny s šá- tečky v rukou nebo u očí a před nimi nejstarší Catiche se zlostným, rozhodným výrazem, ani na chvíli neodvracející oči od ikon, jako by všem chtěla říci, že za sebe neručí, ohlédne-li se. Anna Michaj- lovna s pokorným smutkem na tváři vyjadřující smíření se všemi odpůrci i nepřáteli a neznámá dáma zůstaly u dveří. Kníže Vasilij stál z druhé strany dveří, blízko křesla, za vyřezávanou, sametem potaženou židlí, kterou si přitáhl opěradlem k sobě, a opřel se o ni levou rukou, v níž držel svíci, zatímco pravicí se křižoval, a pokaž- dé, kdykoli se dotkl prsty čela, pozdvihoval oči vzhůru. Na jeho tvá- ři byla vepsána pokorná zbožnost a odevzdanost do vůle boží. „Ne- chápete-li tyto pocity, tím hůř pro vás,“ jako by říkal jeho obličej. Za ním stál pobočník, lékaři a mužská část služebnictva; muži a ženy se rozdělili jako v kostele. Všichni mlčeli, křižovali se a bylo slyšet jen modlení duchovních nebo tlumený, sytý basový zpěv a ve
i Odvahu, příteli, odvahu.
114
115
Made with FlippingBook - Online magazine maker