„Musíme ho ihned přenést na postel, zde naprosto není možno…“ Nemocného obklopili lékaři, kněžny a sluhové, takže Pierre už neviděl tu červenavě žlutou hlavu s šedivou hřívou, která mu po celou dobu bohoslužby ani na okamžik nezmizela z očí, i když
chvílích ticha šoupání nohou a vzdechy. Anna Michajlovna s vý- znamným pohledem, naznačujícím, že ví, co dělá, přešla celý pokoj k Pierrovi a podala mu svíci. Zažehl ji a zaujat pozorováním pří- tomných začal se křižovat touž rukou, v níž držel voskovici. Nejmladší kněžna Sofie, ruměná a smavá, s mateřským znamén- kem, ho pozorovala. Usmála se, schovala tvář do šátečku a dlouho ji nezvedala; ale jak se podívala na Pierra, znovu se rozesmála. Patrně nebyla s to pohlédnout na něj a nesmát se, ale nedovedla se také zdržet a nedívat se na něho vůbec; aby se tedy vyhnula poku- šení, odešla potichu za sloup. Uprostřed bohoslužby hlasy duchov- ních náhle zmlkly; kněží se o čemsi mezi sebou šeptem dorozumí- vali a starý sluha, který držel hraběti ruku, se zvedl a obrátil se k dámám. Anna Michajlovna pokročila dopředu, sklonila se nad nemocným a za zády prstem přivolala Lorraina. Francouzský lékař stál opřen o sloup bez svíce, v uctivém postoji cizince, který, ač má jinou víru, chápe vážnost konaného obřadu a schvaluje jej. Nyní neslyšným krokem muže v plné síle přistoupil k nemocnému, vzal ze zelené pokrývky do svých bílých tenkých prstů jeho volnou ruku, odvrátil se, začal počítat tep a zamyslil se. Nemocnému dali čehosi napít, chvíli pobíhali kolem něho, pak se opět postavili na svá místa a bohoslužba pokračovala. Při této přestávce si Pierre povšiml, že kníže Vasilij opustil místo u opěradla židle s týmž výrazem člověka, který ví, co dělá, a tím hůře pro ty, kdo ho nechápou – ale nešel k nemocnému, nýbrž jen kolem něho, připojil se k nejstarší kněžně a spolu s ní kráčel dále do ložnice, k vysoké posteli pod hedvábnými nebesy. Od postele šli kníže s kněžnou k zadním dveřím a zmizeli za nimi, ale před koncem bohoslužby se jeden po druhém zase vrá- tili na svá místa. Pierre nevěnoval této okolnosti více pozornosti než čemukoli jinému a jednou provždy se v duchu rozhodl, že vše, co se kolem něho dnes večer děje, je nevyhnutelně nutné. Tóny chrámového zpěvu zmlkly a ozval se hlas duchovního, který uctivě blahopřál nemocnému k přijetí svátosti. Nemocný ležel stále stejně nehybně, jako bez života. Kolem něho se všechno po- hnulo, zazněly kroky a šepot, zvláště pronikavý šepot Anny Michaj- lovny. Pierre slyšel, jak říká:
116
Made with FlippingBook - Online magazine maker