přitom viděl jiné lidi. Podle opatrných pohybů těch, kdo obstoupili křeslo, uhodl, že umírajícího zvedají a přenášejí. „Drž se mé ruky, nebo ho pustíš…,“ zaslechl polekaný šepot jed- noho ze sluhů, „zespodu… ještě jeden,“ ozývaly se hlasy a namá- havé oddechování a šoupání nohou se zrychlovalo, jako by tíha, kterou nesli, byla nad jejich síly. Když ho tito lidé, mezi nimi i Anna Michajlovna, míjeli, spatřil na chvíli přes záda a šíje nosičů širokou, vyklenutou, tlustou, ob- naženou hruď nemocného, jeho tučná ramena, zvednutá, jak ho nesli pod paždí, a šedou kučeravou lví hlavu. Tato hlava s neoby- čejně širokým čelem a lícními kostmi, s krásnými smyslnými ústy a s majestátním chladným pohledem nebyla znetvořena blízkostí smrti. Byla právě taková, jakou ji Pierre viděl před třemi měsíci, když ho hrabě posílal do Petrohradu. Nyní však se bezvládně ky- mácela při nestejnoměrné chůzi lidí, kteří ho nesli, a chladné, ne- zúčastněné oči hleděly do prázdna. Po krátkém pobíhání kolem vysoké postele se lidé, kteří nesli ne- mocného, rozešli. Anna Michajlovna se dotkla Pierrovy ruky a vy- zvala ho: „Venez!“ i Pierre s ní šel k posteli, na níž spočíval nemocný v slavnostní poloze, která měla zřejmě jakýsi vztah k právě přijaté svátosti. Hlavu měl vysoko podepřenou poduškami. Ruce byly sy- metricky položené dlaněmi dolů na zelené hedvábné pokrývce. Když k němu Pierre přistoupil, díval se hrabě přímo na něho, ale ta- kovým pohledem, jehož smysl a význam pochopit není v lidské moci. Buď ten pohled neříkal nic než prostě to, že dokud jsou oči otevřené, musí se někam dívat, nebo říkal až příliš mnoho. Pierre se zastavil v nejistotě, co má dělat, a tázavě se ohlédl na svou rádkyni Annu Michajlovnu. Anna Michajlovna chvatně pokynula očima k ruce nemocného a ústy k ní poslala vzdušný polibek. Pierre opatrně vytáhl krk, aby nezavadil o přikrývky, a podle její rady po- líbil mohutnou, širokou, masitou ruku. Avšak ani ruka, ani jediný sval ve tváři hraběte se nepohnuly. Pierre se znovu podíval na Annu Michajlovnu s němou otázkou, co teď. Anna Michajlovna ukázala pohledem na křeslo vedle postele. Pierre se poslušně posadil do
křesla a opět se tázal očima, udělal-li správně, co měl. Anna Michaj- lovna souhlasně přikývla. Pierre zaujal opět naivně symetrický po- stoj egyptské sochy a se zřejmým pocitem trapnosti, že jeho nemo- torné tlusté tělo zabírá tolik místa, soustřeďoval všechny své duševní síly na to, aby se zdál co nejmenší. Díval se na hraběte. Hrabě hleděl na místo, kde byl obličej Pierrův ve chvíli, kdy stál. Z výrazu Anny Michajlovny bylo vidět, že si je vědoma dojemné vážnosti této chvíle, kdy se naposledy shledává otec se synem. To trvalo dvě mi- nuty; Pierrovi připadaly jako celá hodina. Náhle se mohutné svaly a vrásky v obličeji hraběte Bezuchova začaly křečovitě svírat. Cukání se stupňovalo, krásná ústa se zkřivila (teprve nyní Pierre pochopil, jak blízko je jeho otec smrti) a vydala nejasný, chraptivý zvuk. Anna Michajlovna se pozorně dívala nemocnému do očí, snažíc se uhád- nout, co si přeje, a hned ukazovala na Pierra, hned na nápoj, hned na přikrývku, hned šeptala jméno knížete Vasilije. V očích i v obli- čeji nemocného se zračila netrpělivost. Vypjal všechny síly, aby obrátil oči k sluhovi, který stál po celou dobu u hlav jeho postele. „Ráčejí chtít obrátit na druhý bok,“ zašeptal sluha a přistoupil, aby obrátil tváří ke stěně těžké tělo hraběte. Pierre mu vstal na pomoc. Když hraběte obraceli, zůstala jedna jeho ruka bezvládně vzadu a on se ji marně snažil přitáhnout. A buď že si všiml hrůzy, s jakou Pierre pohlédl na tu neživou ruku, nebo že se mu umírající hlavou mihla v té chvíli nějaká jiná myšlenka, hrabě se podíval na tu ne- poslušnou ruku, na výraz hrůzy v Pierrově tváři, pak zase zpět na ruku, a na obličeji se mu objevil slabý, trpitelský úsměv, který se tak nehodil k jeho rysům, úsměv vyjadřující ironii nad vlastní bez- mocností. Při pohledu na něj pocítil Pierre neočekávaně tíhu na prsou a lechtání v nose a slzy mu zastřely zrak. Nemocného pře- vrátili na bok tváří ke stěně. Vzdychl. „Usnul,“ řekla Anna Michajlovna, když zahlédla kněžnu, která ji přišla vystřídat. „Pojďme.“ 117 Pierre vyšel z pokoje.
i Pojďte!
118
119
Made with FlippingBook - Online magazine maker