„Dovolte, kněžno, abych sama věděla, co je nutné a co ne,“ říkala hubená kněžna, patrně stejně rozčilená, jako když přibouchla dveře svého pokoje. „Ale milá kněžno,“ přesvědčovala ji mírně Anna Michajlovna a zastoupila jí cestu, aby nemohla jít do ložnice, „nebude to příliš namáhavé pro ubohého strýčka, právě teď, kdy potřebuje odpoči- nek? Rozmluva o světských věcech ve chvíli, kdy jeho duše je už připravena…“ Kníže Vasilij seděl v křesle ve své familiární póze, vysoko pře- hodiv nohu přes nohu. Tváře mu silně cukaly, a jak byly pokleslé, zdály se dole tlustší než nahoře; tvářil se však jako člověk, který ne- věnuje rozmluvě obou dam mnoho pozornosti. „Milá Anno Michajlovno, nechte přece Catiche, aby udělala, co uzná za vhodné. 120 Víte, jak ji má hrabě rád.“ „Nevím ani, co ta listina obsahuje,“ obrátila se kněžna ke knížeti Vasiliji a ukázala mu pouzdro z vykládané kůže, jež držela v ruce. „Vím jen, že jeho pravá poslední vůle je v jeho psacím stole a tohle je nějaká zapomenutá listina…“ Chtěla obejít Annu Michajlovnu, ale ta skočila směrem ke dve- řím a opět se jí postavila do cesty. „Já vím, má milá, dobrá kněžno,“ řekla Anna Michajlovna a uchopila pouzdro tak pevně, že bylo jasné, že je hned tak nepustí. „Milá kněžno, prosím vás, snažně vás prosím, ušetřte ho. Zapřísa- hám vás…“ 121 Kněžna mlčela. Ozývaly se jen zvuky usilovného boje o pouzdro. Bylo zřejmé, že promluví-li kněžna, nebude to pro Annu Michaj- lovnu nic lichotivého. Anna Michajlovna držela pevně, ale přesto si její hlas uchovával všechnu svou sladkou vláčnost a měkkost. „Pierre, pojďte sem, příteli. Myslím, že při rodinné poradě není zbytečný; není-liž pravda, kníže?“ „Proč mlčíte, mon cousin?“ zvolala náhle kněžna tak hlasitě, že to uslyšeli až v saloně a polekali se jejího hlasu. „Proč mlčíte, když si tu bůhvíkdo dovoluje plést se do rodinných záležitostí a dělat scény na prahu pokoje umírajícího? Intrikánko!“ zasípala zlostně a ze vší síly trhla pouzdrem, ale Anna Michajlovna udělala pár kroků, aby měla k pouzdru blíže, a chytila ji za ruku.
„Ó!“ řekl kníže Vasilij vyčítavě a s údivem. Vstal. „C'est ridicule. Voyons, i pusťte přece. Dejte si říci.“ Kněžna pustila pouzdro. „Vy také!“ Anna Michajlovna neposlechla. „Pusťte, říkám vám. Beru vše na sebe. Půjdu a zeptám se ho. Já… To snad už stačí.“ „Mais mon prince,“ ii pravila Anna Michajlovna, „popřejte mu chvíli klidu po přijetí tak veliké svátosti. Pierre, řekněte přece svůj názor,“ obrátila se k mladému muži, jenž postoupil až k nim a udi- veně se díval na rozzuřený obličej kněžnin, který ztratil veškerý společenský nátěr, a na cukající líce knížete Vasilije. „Uvědomte si, že ponesete odpovědnost za následky,“ řekl kníže Vasilij stroze, „nevíte, co děláte.“ „Nestoudnice!“ vykřikla kněžna a neočekávaně se vrhla na Annu Michajlovnu a vyrvala jí pouzdro. Kníže Vasilij sklopil hlavu a rozhodil rukama. V té chvíli se dveře – ty strašné dveře, na něž se Pierre tak dlouho díval a jež se otvíraly tak tiše – prudce, hlučně rozletěly, až bouchly o stěnu, vyběhla z nich prostřední kněžna a sepjala ruce. „Co děláte!“ zvolala zoufale. „Umírá a vy mě necháváte samot- nou!“ 122 Nejstarší kněžna upustila pouzdro. Anna Michajlovna se bles- kurychle sehnula, uchopila věc, o niž se přeli, a vběhla do ložnice. Nejstarší kněžna i kníže se vzpamatovali a šli za ní. Za několik oka- mžiků odtud vyšla nejstarší kněžna s bledou, suchou tváří a kousala se do spodního rtu. Když spatřila Pierra, objevil se jí na obličeji výraz nezkrotného vzteku. „No, radujte se přece,“ řekla mu, „čekal jste na to.“ Zaštkala, za- kryla si tvář šátkem a vyběhla z místnosti. Po ní vyšel kníže Vasilij. Dopotácel se k pohovce, na níž seděl Pierre, svezl se na ni a zakryl si oči rukou. Pierre si všiml, že je bledý a brada se mu třese jako v zimnici.
i To je směšné. No tak. ii Ale kníže.
122
123
Made with FlippingBook - Online magazine maker