„Ach příteli!“ řekl a vzal Pierra za loket. V jeho hlase zaznívala srdečnost a malátnost, jakou u něho Pierre ještě nikdy nepozoroval. „Jsme tak hříšní, tak klameme jiné, a k čemu? Je mi téměř šedesát, příteli… Vždyť já… Všechno skončí smrtí, všechno. Smrt je strašná.“ A rozplakal se. Anna Michajlovna přišla poslední. Tichým, pomalým krokem přistoupila k Pierrovi. „Pierre…!“ řekla jen.
Pierre se na ni tázavě podíval. Políbila ho na čelo, skrápějíc je slzami. Chvíli mlčela. „Není ho už…“ 123 Pierre na ni pohlédl přes brýle. „Pojďte, doprovodím vás. Snažte se plakat. Člověku nic neuleví jako slzy.“ 124 Odvedla ho do temného salonu a Pierre byl rád, že mu tam nikdo nevidí do obličeje. Anna Michajlovna ho opustila, a když se „Ano, drahý příteli, je to velká ztráta pro nás pro všechny. O vás ani nemluvím. Ale Bůh vám pomůže, jste mlád a pánem obrov- ského bohatství, jak doufám. Závěť ještě nebyla otevřena. Znám vás dosti dobře, abych věděla, že se vám z toho nezatočí hlava, ale při- nese vám to povinnosti, a musíte být statečný.“ 125 Pierre mlčel. vrátila, spal s rukou pod hlavou hlubokým spánkem. Druhý den ráno řekla Anna Michajlovna Pierrovi: „Někdy později vám možná řeknu, příteli, že kdybych tam ne- byla bývala, bůhví jak by to bylo dopadlo. Víte, strýček mi ještě předevčírem slíbil, že nezapomene na Borise. Bohužel však už neměl čas… Doufám, drahý příteli, že vyplníte přání svého otce.“ 126 Pierre ničemu z toho nerozuměl a díval se na kněžnu Annu Mi- chajlovnu mlčky, rozpačitě se červenaje. Po rozmluvě s ním odjela Anna Michajlovna zase k Rostovovým a ulehla. Když se ráno pro- budila, vyprávěla Rostovovým a všem známým podrobně o smrti hraběte Bezuchova. Řekla, že hrabě zemřel tak, jak by si sama přála zemřít, a že jeho konec byl nejen dojemný, nýbrž i poučný; poslední shledání otce se synem bylo tak dojímavé, že na ně nemůže vzpo- menout bez slz a že neví, kdo si v těchto strašných chvílích vedl lépe – otec, jenž se v posledních okamžicích života rozpomenul na všechno a na všechny a řekl synovi taková dojemná slova, nebo Pierre, na něhož byl žalostný pohled, jak byl zdrcen, ale jak se přesto snažil skrýt svůj žal, aby nezarmoutil umírajícího otce. „Je to skličující, ale k něčemu přece dobré; povznáší to duši, vidíme-li takové lidi, jako byl starý hrabě nebo jako je jeho syn, hodný svého otce,“ 127 pravila. O chování kněžny a knížete Vasilije mluvila s roz- hořčením také, ale jen šeptem a pod pečetí velkého tajemství.
124
125
Made with FlippingBook - Online magazine maker