„A kde je kněžna?“ zeptal se. „Schovává se…?“ „Nějak jí není dobře,“ sdělovala m-lle Bourienne s veselým úsměvem, „nepřijde k obědu. V jejím stavu je to pochopitelné.“ „Hm! Hm! Kch! Kch!“ frkal kníže a usedl ke stolu. Talíř se mu nezdál dosti čistý; ukázal na špinavé místo a odhodil ho. Tichon jej zachytil a podal číšníkovi. Malé kněžně nebylo špatně; bála se knížete tak nevýslovně, že když se dověděla o jeho špatné náladě, rozhodla se zůstat ve svém pokoji. „Bojím se o dítě,“ říkala m-lle Bouriennové, „bůhví co by se z leknutí mohlo stát.“ Malá kněžna vůbec žila na Lysých Horách v neustálém strachu a antipatii ke starému knížeti, ale tu antipatii si neuvědomovala, protože strach natolik převládal, že ji ani necítila. V knížeti také vzbuzovala nelibost, ale ta zase byla přehlušena pohrdáním. Když si kněžna na Lysých Horách trochu zvykla, oblíbila si zejména m-lle Bourienne, trávila s ní celé dny, prosila ji, aby spala v jejím pokoji, hovořila s ní často o tchánovi a kritizovala ho. „Přijedou k nám hosté, kníže,“ řekla m-lle Bourienne a růžovýma ručkama rozkládala bílý ubrousek. „Říká se, že Jeho Excelence kníže Kuragin se synem?“ 14 dodala tázavě. „Hm… ta excelence je klouček… pomohl jsem mu do minis- terstva,“ odpověděl kníže uraženým tónem. „Ale proč jede se synem, to nechápu. Kněžna Lizaveta Karlovna s kněžnou Marjou to možná vědí; ale já nevím, proč sem toho syna veze. Já ho nepo- třebuji.“ A pohlédl na zardívající se dceru. „Není ti snad dobře? Nebo máš strach z ministra, jak právě řekl ten ťulpas Alpatyč?“ „Non, mon père.“ i M-lle Bourienne se nezalekla toho, že první námět k hovoru vy- brala tak nevhodně, a žvatlala o sklenících a o kráse právě rozvitého kvítku, až se kníže po polévce trochu obměkčil. Po obědě šel za snachou. Malá kněžna seděla u malého stolku a klábosila s komornou Mášou. Když spatřila tchána, zbledla. Za poslední dobu se velmi změnila. Byla nyní spíše ošklivá než
hezká. Tváře jí visely dolů, horní ret se vysoko zvedal, pod očima měla kruhy. „Je mi nějak těžko,“ odpověděla na otázku knížete, jak se cítí. „Nepotřebujete něco?“ „Non, merci, mon père.“ i Vyšel z pokoje a kráčel do přípravny. Stál tam Alpatyč se sklo- něnou hlavou. „Je cesta zaházená?“ „Ano, Vaše Jasnosti; odpusťte mi, proboha, tu mou hloupost.“ Kníže ho přerušil a zasmál se svým nepřirozeným smíchem. „No dobře, dobře.“ Podal Alpatyčovi ruku k políbení a šel do své pracovny. Večer přijel kníže Vasilij. Uvítali ho v aleji (tak říkali cestě ve- doucí k zámku) kočí a lokajové a s křikem dovezli jeho povozy a saně k podjezdu, po cestě naschvál zaházené. Knížeti Vasiliji i Anatolovi byly vykázány zvláštní pokoje. Anatol svlékl kamizolu a seděl s rukama v bok u stolu, upíraje své krásné velké oči nehybně a roztržitě na jeho roh, a usmíval se. Bral svůj život jako nepřetržitou zábavu, kterou se kdosi neznámý z jakéhosi dů- vodu uvolil pro něho uspořádat. Tak se také díval na svou cestu za zlým starcem a bohatou ošklivou dědičkou. Předpokládal, že vše do- padne velmi dobře, a že to bude dokonce zajímavé. Proč bych se ne- oženil, když je tak bohatá? To nikdy nemůže vadit, myslel si. Oholil se a se šviháckou marnivostí, která se mu stala zvykem, se navoněl, a hezkou hlavu vysoko vztyčenou, s vrozeným dobro- myslně vítězným výrazem, vešel do otcova pokoje. Okolo knížete Vasilije se točili jeho dva komorníci a oblékali ho. On sám se živě rozhlížel kolem sebe a zvesela kývl na vcházejícího syna, jako by říkal: Tak, takového tě potřebuji! „Ne, bez legrace, tatínku, je opravdu tak škaredá, co?“ zeptal se francouzsky, jako by se vracel k rozhovoru, který se během cesty často opakoval. „Nech toho už, to jsou hlouposti! Hlavně se snaž být rozvážný a uctivý ke starému knížeti.“
i Ne, tatínku.
i Ne, děkuji, tatínku.
312
313
Made with FlippingBook - Online magazine maker