„Jestli začne nadávat, odjedu,“ prohlásil Anatol. „Nemůžu ta- kové dědky ani cítit. Co?“ „Pamatuj, že na tom závisí celý budoucí život.“ V čeledníku bylo v té chvíli už nejen známo, že přijel ministr se synem, ale všichni už dopodrobna věděli, jak oba vypadají. Kněžna Marja seděla sama ve svém pokoji a marně se snažila potlačit vnitřní rozrušení. Proč jenom psali a proč mi to Líza říkala? Vždyť to přece není možné! říkala si v duchu, dívajíc se do zrcadla. Jak teď mám jít do salonu? I kdyby se mi líbil, nemohla bych se už chovat nenuceně. Při pouhé myšlence na to, jak se bude tvářit otec, zmocňovala se jí hrůza. Malá kněžna s m-lle Bourienne už mezitím získaly od komorné Máši potřebné informace o tom, jaký růžolící a černobrvý je ten ministrův syn a jak, zatímco se jeho otec sotva vlekl nahoru, běžel za ním jako jelen a bral přitom tři schody najednou. Když získaly tyto zprávy, vydaly se obě ženy do pokoje kněžny Marji a jejich živé dohadování bylo slyšet už z chodby, dříve než vešly. „Ils sont arrivés, i Marie, víte o tom?“ řekla malá kněžna, hou- pavým krokem valíc své bříško, a těžce se svezla do křesla. Neměla už blůzku, v níž seděla po ránu, nýbrž jedny ze svých nejhezčích šatů; hlavu měla pečlivě upravenou a na tváři živý výraz, který však nemohl skrýt ztrhané a povadlé rysy. V šatech, které ob- vykle nosila do společnosti v Petrohradě, bylo ještě nápadněji znát, jak velice zošklivěla. M-lle Bourienne si také, ale zcela nenápadně, šaty ozdobila, což dodávalo její hezounké, svěží tváři ještě více při- tažlivosti. „A vy už zůstanete, jak jste, drahá kněžno?“ pravila. „Brzy při- jdou oznámit, že pánové jsou v saloně, budeme muset jít dolů, a vy jste se ani trošinku neupravila!“ 15 Malá kněžna vstala, zazvonila na komornou a horlivě, s chutí, začala vymýšlet toaletu a upravovat kněžnu Marju. Kněžna Marja se cítila dotčena ve své důstojnosti už tím, že ji příjezd slibovaného ženicha uváděl ve zmatek, ale ještě víc se jí dotýkalo, že obě její pří-
telkyně ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Kdyby jim řekla, jak se stydí za sebe i za ně, prozradila by tím své vzrušení; kromě toho, kdyby se odmítla vyšňořit, jak jí nabízely, vedlo by to k nekonečným žertům a naléhání. Začervenala se, její krásné oči pohasly, na tváři jí vyrazily rudé skvrny a ona se s výrazem sebe- obětování, který jí nejčastěji ulpíval na obličeji a který jí tak neslu- šel, odevzdala do vůle Lízy a m-lle Bourienne. Obě ženy se naprosto bezelstně snažily udělat ji hezkou. Byla tak nepřitažlivá, že ani jednu z nich nenapadlo, že by s nimi mohla soupeřit; proto se daly do je- jího strojení naprosto upřímně, s naivním a nezvratným ženským přesvědčením, že šaty mohou dodat obličeji krásy. „Ne, opravdu, ma bonne amie, tyhle šaty nejsou hezké,“ říkala Líza, prohlížejíc si z dálky a ze strany kněžnu, „poruč, aby přinesly ty bordó! No ano! Možná že se teď rozhoduje tvůj životní osud. A tyhle jsou příliš světlé, to není hezké, ne, to není hezké!“ Nehezké nebyly šaty, nýbrž obličej a celá kněžnina postava, ale to m-lle Bourienne s malou kněžnou necítily; stále se jim zdálo, že vpletou-li do vyčesaných vlasů bleděmodrou stuhu a dají-li takovou stuhu i na hnědé šaty nebo nějak podobně, bude hned všechno hezké. Zapomínaly, že polekanou tvář a nepohlednou postavu není možno změnit, a proto ať měnily vnější úpravu a ozdoby tohoto obličeje, jak chtěly, zůstával stále žalostný a ošklivý. Po dvojím nebo trojím převlékání, jemuž se kněžna Marja trpně podvolovala, když měla nahoru vyčesané vlasy (tento účes ji docela změnil a ještě více ublížil její tváři), bleděmodrou stuhu a parádní tmavočervené šaty, obešla ji malá kněžna dvakrát kolem dokola, malou ručkou opravila tu záhyb, tam přitáhla stuhu, pak naklonila hlavu a prohlížela si ji z jedné i z druhé strany. „Ne, to nejde,“ prohlásila rozhodně a spráskla ruce. „Ne, Marie, to vám opravdu nesluší. Mám vás raději v těch šedých každoden- ních šatech. Prosím vás, udělejte mi to kvůli. 16 Káťo,“ řekla ko- morné, „přines kněžně šedivé šatičky a uvidíte, m-lle Bourienne, jak to udělám,“ dodala s úsměvem a už předem se těšila ze svého uměleckého díla. Avšak když Káťa přinesla žádané šaty, seděla kněžna Marja dál nehybně před zrcadlem, dívala se do něj na svůj obličej
i Už přijeli…
314
315
Made with FlippingBook - Online magazine maker