a viděla, jak jí v očích stojí slzy a jak se jí chvějí ústa, jenjen se rozplakat. „No tak, drahá kněžno,“ pobízela ji m-lle Bourienne, „jen ještě malinko úsilí.“ 17 Malá kněžna vzala šaty z rukou komorné a přistoupila ke kněžně Marje. „Ne, teď to uděláme prostě a mile,“ řekla. Jejich hlasy, Lízin, m-lle Bouriennové a Káti, která se něčemu zasmála, slévaly se ve veselém štěbetání, podobném zpěvu ptáků. „Ne, nechte mě,“ 18 řekla kněžna. V jejím hlase bylo tolik opravdovosti a utrpení, že ptačí švitoření naráz ustalo. Podívaly se do velkých, velmi krásných, přemýšlivých a nyní uslzených očí, které se na ně jasně a prosebně dívaly, a po- chopily, že jakékoli přemlouvání by bylo zbytečné, ba kruté. „Změňte alespoň účes,“ radila malá kněžna. „Říkala jsem vám,“ obrátila se vyčítavě k m-lle Bourienne, „že Marie má typ tváře, kte- rému tento druh účesu vůbec nesluší. Ale vůbec, vůbec ne. Změňte ho, prosím, prosím.“ 19 „Nechte mě být, mně je to všechno úplně jedno,“ 20 odpověděl hlas stěží potlačující slzy. M-lle Bourienne i malá kněžna musely v duchu uznat, že tak, jak vypadala teď, byla kněžna Marja velice ošklivá, ošklivější než kdy jindy; ale už bylo pozdě. Dívala se na ně s výrazem, jaký znaly, zamyšleným a smutným, který jim nenaháněl strach (tento pocit nebudila v nikom); věděly však ze zkušenosti, že když se jí objevil na tváři tento výraz, bývala tichá a nezviklatelná ve svých rozhod- nutích. „Změníte účes, že?“ 21 zeptala se malá kněžna, a když jí Marja neodpověděla, odešla z pokoje. Kněžna Marja zůstala sama. Nejenže nesplnila Lízino přání a nezměnila účes, ale dokonce se už na sebe do zrcadla ani nepo- dívala. Sklopila oči, bezvládně spustila ruce a seděla mlčky, zamyš- lena. Představovala si manžela, muže, silnou a nepochopitelně při- tažlivou bytost, která by ji převyšovala a přenesla ji najednou do svého, zcela odlišného, šťastného světa. Představovala si, jak drží u prsu své dítě, takové, jaké včera viděla u dcery kojné. Vedle ní
317
Made with FlippingBook - Online magazine maker