Ale než to dořekl, kníže Andrej, jenž cítil, jak se mu do hrdla derou slzy studu a zlosti, už seskočil z koně a rozběhl se k vlajce. „Kupředu, chlapci!“ vykřikl pronikavým dětským hlasem. Ko- nečně! pomyslel si, uchopil žerď praporu a s rozkoší naslouchal svistu kulí, zřejmě určených právě jemu. Několik vojáků padlo. „Hurá!“ zvolal kníže Andrej, a ač sotva udržel v rukou těžký pra- por, rozběhl se kupředu s nezlomnou jistotou, že všichni vojáci po- běží za ním. A skutečně běžel sám jen pár kroků. Pohnul se jeden, potom druhý voják, až se najednou celý prapor s voláním „hurá!“ rozběhl kupředu a předhonil ho. Jakýsi poddůstojník k němu přiskočil, vzal mu prapor, který byl tak těžký, že mu v rukou kolísal, ale v oka- mžiku padl. Kníže Andrej se znovu chopil praporu, a vláčeje jej za žerď, běžel s vojáky. Před sebou viděl naše dělostřelce, z nichž ně- kteří bojovali, jiní opouštěli děla a utíkali proti němu; viděl také francouzské pěšáky, jak chytají dělostřelecké koně a obracejí děla. Kníže Andrej s praporem byl už jen na dvacet kroků od děl. Nad sebou slyšel nepřetržité svištění kulek a vpravo i vlevo bez ustání sténali a padali vojáci. Avšak nedíval se na ně: jeho oči byly upřeny jen na to, co se dělo před ním – u baterie. Jasně viděl postavu zrza- vého dělostřelce s šišákem sraženým na stranu, jak se tahá o vytěrák na čištění hlavně s francouzským vojákem. Viděl zcela jasně du- chem nepřítomné, ale rozzuřené výrazy na tvářích těchto dvou lidí, kteří si zřejmě vůbec neuvědomovali, co dělají. Co to dělají? myslel si kníže Andrej, dívaje se na ně. Proč ten zr- zavý dělostřelec neuteče, když nemá zbraň? A proč ho ten Francouz neprobodne? Vždyť si ten Francouz vzpomene na svou pušku a propíchne ho bodákem, než tam doběhnu. A skutečně jiný Francouz běžel s napřaženým bodákem k pe- roucím se mužům – a o osudu zrzavého dělostřelce, který se právě s vítězoslávou zmocnil vytěráku, stále ještě nechápaje, co ho čeká, mělo být rozhodnuto. Jak to však skončilo, kníže Andrej neviděl. Zdálo se mu, jako by ho některý z vojáků vedle něj vší silou uhodil pořádným klackem do hlavy. Trochu to bolelo, ale hlavně to bylo nepříjemné, protože ta bolest rozptylovala jeho pozornost a bránila mu, aby viděl to, nač se díval.
410
Made with FlippingBook - Online magazine maker