Co to? Padám? Nohy se mi podlamují, uvědomil si a upadl na- znak. Otevřel oči, aby se podíval, jak dopadl boj Francouzů s dělo- střelci, a dověděl se, byl-li zrzavý dělostřelec zabit, nebo ne a byla- -li děla ukořistěna Francouzi, nebo zachráněna. Neuviděl však nic. Nad ním už bylo jen nebe – vysoké nebe, ne jasné, ale přece ne- smírně vysoké, s tiše plujícími šedivými obláčky. Jaké je to tu tiché, klidné a slavnostní – docela jiné, než když jsem běžel já, uvažoval kníže Andrej, docela jiné, než když jsme běželi, křičeli a bojovali; docela jiné, než když se s těmi zlostnými a vylekanými tvářemi ta- hali o vytěrák Francouz s dělostřelcem – a docela jinak plují oblaka po tom vysokém, nekonečném nebi. Jak to, že jsem to vysoké nebe předtím neviděl? Jsem tak šťastný, že jsem ho nakonec přece jen spatřil. Ano, všechno je marnost, všechno je klam kromě toho ne- konečného nebe. Nic, nic není kromě něj. Ale ani ono není, nic není, jen ticho, klid. A chvála bohu za to…!
XVII
N
a pravém křídle u Bagrationa se v devět hodin ještě nebojovalo. Kníže Bagration nechtěl přitakat Dol- gorukovovi, jenž žádal, aby se začalo, a protože se chtěl zbavit zodpovědnosti, navrhl Dolgorukovovi, aby někoho poslali s dotazem k vrchnímu veliteli. Bagration věděl, že vzhledem k téměř desetiver-
stové vzdálenosti mezi oběma křídly – i když ten, koho pošlou, ne- bude zabit (což bylo velmi nepravděpodobné), i když dokonce najde vrchního velitele, což bylo velmi nesnadné – nemůže se kurýr vrátit dříve než večer. Bagration přelétl nemocnýma, bezvýraznýma a ospalýma očima svou družinu a mimoděk utkvěl pohledem na dětské tváři Rosto- vově, planoucí vzrušením a nadějí. Poslal jeho. „A potkám-li Jeho Veličenstvo dřív než vrchního velitele, Vaše jasnosti?“ zeptal se Rostov s rukou u štítku. „Můžete to vyřídit Jeho Veličenstvu,“ řekl spěšně Dolgorukov, aby Bagrationa předešel. Vystřídán na předních strážích stačil si Rostov do rána ještě na několik hodin lehnout, a tak se pohyboval svižně, a přesvědčen o svém štěstí, cítil se veselý, smělý a rozhodný, v náladě, kdy se člo- věku všechno zdá snadné, radostné a možné. Toho rána se splnila všechna jeho přání: mělo dojít k rozhodné bitvě a on se jí měl zúčastnit; a nejen to, byl dokonce ordonančním důstojníkem u nejstatečnějšího generála; a nejen to, jel dokonce s dotazem ke Kutuzovovi, a možná i k samému panovníkovi. Jitro bylo jasné, kůň, na němž jel, byl dobrý. V duši měl radost a štěstí. Obdržev rozkaz, povolil koni uzdu a rozjel se podél fronty. Zpo- čátku jel kolem Bagrationových vojsk, která ještě nezasahovala do boje a stála nehybně; potom vjel do prostoru obsazeného Uvaro- vovým jezdectvem a zde už zpozoroval přesuny a známky příprav k boji; když minul Uvarovovo jezdectvo, uslyšel před sebou již jasně kanonádu a střelbu z pušek. Palba stále sílila. Ve svěžím ranním vzduchu to neznělo jako ještě před chvílí – v nestejnoměrných intervalech dva tři výstřely a jedna nebo dvě
412
413
Made with FlippingBook - Online magazine maker