ČÁST PRVNÍ
I
Z
ačátkem roku 1806 jel Nikolaj Rostov na dovole- nou. Děnisov se rovněž vracel domů, do Voroněže, a Rostov ho přemluvil, aby s ním jel do Moskvy a zůstal nějakou dobu u nich. Na předposlední sta- nici se Děnisov setkal s jedním kamarádem, vypil s ním tři láhve vína a pak se po celý zbytek cesty do
Moskvy neprobudil, přestože silnice byla plná výmolů; ležel na dně poštovních saní vedle Rostova, který byl tím netrpělivější, čím víc se blížili k Moskvě. Tak kdy už? Kdy už konečně? Ty protivné ulice, krámy, preclíky, lucerny, drožkáři! myslel si Rostov, když už předložili dovolenky v bráně a vjeli do Moskvy. „Děnisove, už jsme tu! Spí!“ říkal, nakláněje se celým tělem do- předu, jako by doufal, že tak urychlí pohyb saní. Děnisov se neozý- val. „Tamhle je roh a křižovatka, kde vždycky stojí drožkář Zachar; je tam, i koně má pořád stejného. A tamhle je krámek, kde jsme si kupovali perníky. Tak kdy už tam budeme? No!“ „Kam? Ke kterému domu?“ zeptal se kočí. „Ale tam, na konec, k tomu velikému, copak nevidíš! To je náš dům,“ rozčiloval se Rostov, „to je náš dům!“ „Děnisove! Děnisove! Už tam budeme.“ Děnisov zvedl hlavu, odkašlal si a neodpověděl. „Dmitriji,“ obrátil se Rostov k lokaji na kozlíku, „to svítí u nás, že?“ „Ano, prosím, u nás, a u tatínka v pracovně je také světlo.“ „Ještě nešli spát? Co myslíš?“
439
Made with FlippingBook - Online magazine maker