V
T
ak začneme!“ řekl Dolochov. „Proč ne,“ řekl Pierre s nezměněným úsměvem. Situace se stávala hrozivou. Bylo jasné, že se věc, která začala jakoby nic, nedá už ničím zastavit, že se vyvíjí automaticky, nezávisle na vůli lidí, a spěje k neodvratnému konci. První vyšel k bariéře Děni-
sov a prohlásil: „Poněvadž soupeři odmítli smír, měli bychom snad začít: vez- měte pistole, a až řeknu tři, vykročte proti sobě.“ „Rá…áz! Dva! Tři!“ zavolal zlostně a ustoupil stranou. Oba sou- peři začali postupovat vyšlapanými cestičkami stále blíž a blíž, až se navzájem rozeznávali v mlze. Cestou k bariéře měli právo střílet, kdy se komu zachce. Dolochov šel pomalu, se skloněnou pistolí, a svýma jasnýma, zářícíma očima hleděl upřeně do tváře soupeřovy. Na rtech se mu jako vždy chvěl stín úsměvu. Pierre vykročil při slově tři rychle kupředu, sešel z vyšlapané cestičky a brodil se nedotčeným sněhem. Pistoli držel v natažené pravici, jako by se bál, aby nezastřelil sám sebe. Levou ruku ne- chával úzkostlivě vzadu, protože měl chuť opřít si o ni pravici, a věděl, že se to nesmí. Když udělal asi šest kroků a sešel z cestičky do sněhu, podíval se na zem, pak rychle vzhlédl na Dolochova, stiskl prst, jak ho to učili, a vystřelil. Poněvadž se ani zdaleka ne- nadál tak silné rány, při výstřelu sebou trhl, ale potom se sám svému úleku zasmál a zastavil se. Dým, v mlze obzvláště hustý, bránil mu první chvíli v rozhledu; ale druhý výstřel, na který čekal, nepřicházel. Bylo slyšet jen kvapné kroky Dolochovovy a z kouře se vynořila jeho postava. Jednou rukou se držel za levý bok, v druhé svíral svěšenou pistoli. Obličej měl bledý. Rostov k němu přiběhl a cosi mu řekl. „Ne… ne,“ procedil Dolochov mezi zuby, „ne, vždyť není konec,“ podlamujícíma se nohama udělal ještě několik vrávoravých kroků až k šavli a klesl vedle ní na sníh. Levou ruku měl celou za- krvácenou; otřel ji o kabát a opřel se o ni. Tvář, bledá a zachmuřená, se mu chvěla.
466
Made with FlippingBook - Online magazine maker