do nikoho zvlášť, byla zamilovaná do všech. Byla zamilovaná vždy do toho, na koho se dívala, a jen na tu chvíli, co se na něj dívala. „Ach, jak je to krásné,“ opakovala stále, běhajíc k Soně. Nikolaj s Děnisovem chodili po sálech a blahovolně a shovívavě se rozhlí- želi po tančících. „Jak je milá, bude z ní krasavice,“ prohodil Děnisov. „Kdo?“ „Hraběnka Nataša,“ odpověděl Děnisov. „A jak tancuje, s jakou grácií,“ pokračoval po malé pomlčce. „Prosím tě, o kom to mluvíš?“ „O tvé sestře přece,“ vykřikl Děnisov zlostně. Rostov se pousmál. „Mon cher comte, i jste jeden z mých nejlepších žáků, musíte tan- čit,“ přistoupil maličký Jogel k Nikolajovi. „Podívejte se, kolik je tu hezkých dívek.“ 4 Pak se s touž žádostí obrátil k Děnisovovi, jenž rovněž býval jeho žákem. „Ne, můj milý, já budu dělat zeď,“ 5 bránil se Děnisov. „Cožpak se nepamatujete, jak málo mi byly vaše hodiny platné?“ „Ó ne!“ spěchal ho utěšit Jogel. „Byl jste jen nepozorný, ale schopnosti jste měl, to ano, měl jste schopnosti.“ Zahráli znovu módní mazurku. Nikolaj nemohl Jogelovi odříci a vyzval k tanci Soňu. Děnisov si přisedl k stařenkám, opřel se ru- kama o šavli, podupával si nohou do taktu, vykládal cosi veselého, takže staré dámy rozesmál, a přitom se díval na tančící mládež. Jogel tančil v prvním páru s Natašou, svou pýchou a nejlepší žákyní. Měkce a lehounce přehazoval nožky v lehkých střevících, když se v čele všech rozletěl po sále s Natašou, která sice měla trému, ale prováděla svědomitě každý taneční krok. Děnisov z ní nespouštěl oči a vyťu- kával šavlí takt s výrazem, který jasně říkal, že on sám netančí jen proto, že nechce, a ne proto, že nemůže. Uprostřed figury zavolal Rostova, který šel kolem. „To není ono,“ řekl mu. „Cožpak tohleto je polská mazurka? Ale tancuješ báječně.“
Nikolaj, který věděl, že Děnisov byl dokonce i v Polsku proslulý jako skvělý tanečník mazurky, odběhl k Nataše a řekl jí: „Jdi a vyzvi k tanci Děnisova. Ten, pane, tancuje, to je učiněný zázrak.“ Když Nataša zase přišla na řadu, vstala a plna strachu sama bě- žela přes sál do rohu, kde seděl Děnisov, tak rychle, že se jí střevíčky se stuhami jen kmitaly. Viděla, že všichni na ni hledí v očekávání. Nikolaj pozoroval, jak se Děnisov a Nataša se smíchem o něčem dohadují, jak Děnisov odmítá, ale radostně se přitom usmívá. Roz- běhl se k nim. „Prosím vás, Vasiliji Dmitriči,“ přemlouvala ho Nataša, „pojď- me, prosím vás.“ „Raději mě ušetřete, hraběnko,“ říkal Děnisov. „Tak už toho nech, Vasjo,“ vmísil se do toho Nikolaj. „To je, jako když domlouvají kocouru Vaskovi,“ žertoval Děni- sov.
i Drahý hrabě.
494
495
Made with FlippingBook - Online magazine maker