„Celý večer vám budu zpívat,“ slibovala Nataša. „Kouzelnice, dělá si se mnou, co chce,“ řekl Děnisov a odepjal si šavli. Protlačil se mezi židlemi, uchopil svou dámu pevně za ruku, zvedl hlavu, zaujal základní taneční postoj a čekal na vhodný takt. Jedině na koni a při mazurce nebylo vidět, jak je Děnisov malý; v té chvíli byl takový chlap, jakým se sám cítil. Když se dočkal taktu, po- hlédl po očku vítězoslavně a čtverácky na svou tanečnici, znenadání dupl jednou nohou, odrazil se od podlahy pružně jako míč a rozletěl se po okraji kruhu, unášeje svou dámu s sebou. Prolétl neslyšně na jedné noze polovinou sálu, jako by neviděl židle, které stály před ním, řítil se přímo na ně; najednou však cvakl ostruhami, rozkročil se, zarazil se na podpatcích a chvíli tak postál, řinče ostruhami a podupávaje nohama na jednom místě, pak se prudce roztočil a znovu se rozletěl po kruhu, srážeje levou nohu k pravé. Nataša
vždy uhodla, co zamýšlí, bezděčně ho sledovala a přizpůsobovala se mu. Tančil s ní hned na pravé, hned na levé ruce, hned zase poklekl a vodil ji kolem sebe, pak opět vyskočil a hnal se kupředu tak divoce, jako by chtěl jedním dechem proběhnout všechny pokoje; potom se naráz zastavil, aby provedl novou a nečekanou figuru. Když pak prudce roztočil svou dámu před jejím místem, cvakl ostruhami a uklonil se jí, Nataša mu na jeho poklonu ani neodpověděla. Upřela na něho oči s rozpačitým úsměvem, jako by ho nepoznávala. „Ach, co to bylo?“ splynulo jí ze rtů. Ačkoli Jogel neuznával tuto mazurku za pravou, všichni byli nadšeni Děnisovovým uměním, neustále pro něho chodili k tanci a staří lidé si začali s úsměvem vyprávět o Polsku a o starých dob- rých časech. Děnisov, rozpálený mazurkou, si utřel kapesníkem pot, sedl si k Nataše a po celý ples se od ní nehnul.
496
497
Made with FlippingBook - Online magazine maker