XIII
„A pamatuješ se, jak jsme spolu jednou mluvili o hře… že je hlupák, kdo se v ní pokouší o štěstí; že hrát se musí najisto, a já se o to chci pokusit.“ Pokusit se o štěstí, nebo hrát najisto? pomyslel si Rostov. „Ale raději nehraj,“ dodal Dolochov, praštil roztřepenými kar- tami a zvolal: „Bank, pánové!“ Odhrnul peníze a chystal se obracet karty. Rostov si sedl vedle něj a zpočátku nehrál. Dolochov se na něj občas podíval. „Proč nehraješ?“ prohodil. A Nikolaj kupodivu pocítil nutkání vzít si kartu, vsadit na ni malý obnos a dát se do hry. „Nemám u sebe peníze,“ odpověděl Rostov. „Půjčím ti!“ Rostov vsadil na kartu pět rublů a prohrál, vsadil znovu a zase prohrál. Dolochov přebil, to jest vyhrál na Rostovovi deset karet za sebou. Dolochov chvíli obracel karty a potom řekl: „Pánové, dávejte, prosím, peníze na karty, nebo bych se mohl zmýlit v počítání.“ Jeden z hráčů podotkl, že se mu snad dá věřit. „Věřit se dá, ale já se bojím, že se zmýlím; dávejte, prosím, peníze na karty,“ odpovídal Dolochov. „Ty se neostýchej, pak se spolu vy- rovnáme,“ dodal k Rostovovi. Hrálo se dál; číšník neustále roznášel šampaňské. Rostov prohrával všechny karty, byl dlužen už osm set rublů. Napsal na jednu kartu osm set rublů, ale ve chvíli, kdy mu podávali šampaňské, si to rozmyslil a napsal zase obvyklou sázku dvacet rublů. „Nech to tak,“ řekl Dolochov, ač se zdánlivě na Rostova vůbec nedíval, „dostaneš to dřív zpátky. Jiným to dávám, a tobě to pře- bíjím. Nebo se mě bojíš?“ opakoval. Rostov poslechl, nechal napsáno osm set a vsadil na srdcovou sedmu s utrženým růžkem, kterou zvedl ze země. Dobře se potom na ni pamatoval. Vsadil na srdcovou sedmu, napsal nad ni ulome- nou křídou osm set okrouhlými stojatými číslicemi; vypil podaný pohár zteplalého šampaňského, usmál se Dolochovovým slovům, a očekávaje se zatajeným dechem sedmu, zadíval se na ruce Dolo- chova, který držel karetní hru. Výhra nebo prohra na tuto srdcovou
P
otom Rostov nespatřil Dolochova v domě svých ro- dičů celé dva dny a nezastihl ho ani doma; třetí den od něj dostal lístek. „Protože z důvodů, které znáš, nemám v úmyslu k vám chodit a odjíždím k armádě, pořádám dneska večer pro své přátele kamarádský večírek na rozlou-
čenou – přijeď do Anglického hotelu.“ Rostov přijel toho dne před desátou do Anglického hotelu z divadla, kde byl se svou rodinou a s Děnisovem. Byl okamžitě uveden do nejlepší místnosti hotelu, kterou si Dolochov na tento večer najal. Asi dvacet lidí se tlačilo kolem stolu, v jehož čele mezi dvěma svícemi seděl Dolochov. Na stole leželo zlato a bankovky a on držel bank. Od toho dne, co Dolochov učinil Soně nabídnutí k sňatku a byl odmítnut, Nikolaj se s ním neviděl, a pociťoval proto rozpaky při pomyšlení, jaké bude jejich setkání. Klidný, studený pohled Dolochovův uvítal Rostova hned u dve- ří, jako by Dolochov na něj už dávno čekal. „Dlouho jsme se neviděli,“ řekl, „děkuji ti, žes přišel. Jen to do- hrajeme a přijde Iljuška se sborem.“ „Já jsem u tebe byl,“ řekl Rostov a začervenal se. Dolochov mu neodpovídal. „Můžeš si přisadit,“ navrhl až po chvíli. Tu si Rostov vzpomněl na zvláštní rozmluvu, kterou měl kdysi s Dolochovem. „Pokoušet se ve hře o štěstí mohou jen hlupáci,“ prohlásil tehdy Dolochov. „Nebo se bojíš se mnou hrát?“ řekl náhle Dolochov, jako by byl uhodl Rostovovu myšlenku, a usmál se. Z jeho úsměvu poznal Ros- tov, že Dolochov je v podobné náladě jako při obědě v klubu a vůbec ve chvílích, kdy – jako by se mu omrzel každodenní život – cítí po- třebu povyrazit se nějakým podivným, zpravidla divokým kouskem. Rostovovi bylo trapně; marně hledal v duchu vtip, kterým by Dolochovovi odpověděl. Avšak dříve než se mu to podařilo, podíval se mu Dolochov přímo do obličeje a řekl mu pomalu a s důrazem na každém slově, aby to všichni slyšeli:
498
499
Made with FlippingBook - Online magazine maker