sedmu znamenala pro Rostova mnoho. Minulý týden v neděli dal hrabě Ilja Andrejič svému synovi dva tisíce rublů, a přestože nerad mluvil o peněžních potížích, řekl mu přitom, že jsou to poslední peníze do května, a že proto prosí syna, aby byl tentokrát šetrnější. Nikolaj mu odpověděl, že je to pro něho stejně víc než dost, a dal mu čestné slovo, že do jara už víc chtít nebude. Nyní mu z těchto peněz zbývalo tisíc dvě stě rublů. Srdcová sedma tedy znamenala nejen prohru tisíce šesti set rublů, nýbrž i to, že nebude moci do- držet dané slovo. Se zatajeným dechem se díval na Dolochovovy ruce a myslel si: Jen rychleji, dej mi tu kartu, vezmu čapku a odjedu domů večeřet s Děnisovem, s Natašou a se Soňou a už nikdy ne- vezmu karty do ruky. V té chvíli si představil svůj obyčejný život – žertíky s Péťou, rozmluvy se Soňou, dueta s Natašou, piket s otcem, a dokonce tichou postel v domě v Kuchařské ulici – tak silně, jasně a v takové kráse, jako by to byla dávná minulost, ztracené a nedo- ceněné štěstí. Nemohl připustit, že by hloupá náhoda mohla položit sedmu spíše napravo než nalevo a připravit ho tak o všechno to nově pochopené, nově osvětlené štěstí a uvrhnout ho do propasti neštěstí, jaké dosud nezakusil a jaké si ani nedovedl představit. K tomu nemohlo dojít, ale přesto se s tlukotem srdce soustředil na pohyby Dolochovových rukou. Tyto kostnaté, zarudlé ruce s chlupy, které vykukovaly zpod košile, položily karetní hru a ucho- pily podávanou číši a dýmku. „Tak ty se nebojíš se mnou hrát?“ opakoval Dolochov, opřel se zády o židli, a jako by chtěl vyprávět veselou historku, položil karty a pomalu, s úsměvem pronášel: „Ano, pánové, slyšel jsem, že se po Moskvě povídá, že jsem fa- lešný hráč, a proto vám radím, abyste si na mě dávali větší pozor.“ „Tak vylož přece karty!“ řekl Rostov. „Ach, ty moskevské tetičky!“ zvolal Dolochov a s úsměvem se chopil karet. „Aach!“ div nevykřikl Rostov a vjel si oběma rukama do vlasů. Sedma, na kterou čekal, již ležela jako první karta shora na hře při- pravené k vykládání. Prohrál víc, než mohl zaplatit. „Nehraj už hazardně,“ řekl Dolochov, pohlédl letmo na Rostova a pokračoval ve vykládání karet.
XIV
P
o půldruhé hodině nebrala již většina hráčů svou hru vážně. Středem celé hry byl jen Rostov. Místo tisíce šesti set rublů byl na jeho účtu zaznamenán dlouhý sloupec číslic, který Rostov sčítal až do deseti tisíc, který však nyní, jak matně odhadoval, dosáhl už pat- nácti tisíc. Ve skutečnosti již přesahoval dvacet tisíc
rublů. Dolochov už neposlouchal a nevyprávěl historky; sledoval každý pohyb Rostovových rukou a občas zběžně pohlédl na záznam. Rozhodl se pokračovat ve hře tak dlouho, dokud záznam nevzroste na třiačtyřicet tisíc. Toto číslo zvolil proto, že třiačtyřicet byl součet jeho a Sonina stáří. Rostov si podepřel hlavu oběma rukama a seděl tak za stolem, který byl celý popsaný, politý vínem a pokrytý roz- házenými kartami. Nemohl se zbavit jednoho tíživého dojmu: že tyto kostnaté, zarudlé ruce s chlupy, které vykukovaly zpod košile, ty ruce, které měl rád a které nenáviděl, ho drží ve své moci. Šest set rublů, eso, růžek, devítka… Nemohu si prohru odehrát… A jak veselo bylo doma…! Spodek bere… To není možné…! A proč se mnou tak jedná…? uvažoval a rozpomínal se Rostov. Občas sázel větší částku, avšak Dolochov ji odmítal a určoval sázku sám. Nikolaj mu ustupoval a buď se modlil k bohu, tak jako se modlil na bojišti u amstetského mostu, nebo si řekl, že karta, kterou první nahmátne z hromady zohýbaných karet pod stolem, ho zachrání; nebo zase počítal, kolik má šňůrek na kabátě, a pokoušel se vsadit celou prohru na kartu se stejným počtem ok; hned potom se díval na ostatní hráče, jako by mu mohli pomoci, a hned zase do tváře Dolochovovy, nyní ledové, a snažil se uhodnout, co se v něm děje. Vždyť on ví, co pro mne znamená tato prohra. Přece si nemůže přát mou zkázu. Vždyť byl mým přítelem. Vždyť jsem ho měl rád… Ale on ani za to nemůže: co má dělat, když mu přeje štěstí? Ani já jsem se nijak neprovinil, říkal si. Neudělal jsem nic špatného. Což- pak jsem někoho zabil, urazil anebo přál někomu něco zlého? Proč mě potkává tak strašné neštěstí? A kdy to začalo? Ještě před malou chvílí jsem přistupoval k tomuto stolu s úmyslem vyhrát sto rublů, koupit maman k svátku tu krabičku a jet domů. Byl jsem tak
500
501
Made with FlippingBook - Online magazine maker