XVIII
P
rošli chodbou a ranhojič uvedl Rostova do důstoj- nického sálu, který se skládal ze tří pokojů, spoje- ných otevřenými dveřmi. V těchto pokojích byly po- stele a na nich leželi nebo seděli ranění a nemocní důstojníci. Někteří se procházeli v nemocničních pláštích po pokoji. První člověk, kterého Rostov po-
tkal v důstojnickém sále, byl malý hubený mužíček bez ruky, v do- mácí čepici a v nemocničním plášti, jenž s dýmkou v zubech pře- cházel po prvním pokoji. Rostov se na něj zadíval a snažil se rozpomenout, kde ho už viděl. „Kdo by to byl řekl, že se setkáme zrovna tady,“ řekl malý človí- ček. „Tušin, Tušin, vzpomínáte si, vezl jsem vás u Schöngrabenu. Mně kousek uřízli, vidíte…,“ dodal s úsměvem a ukázal prázdný rukáv nemocničního pláště. „Vasilije Dmitrijeviče Děnisova hle- dáte? To je můj spolubydlící!“ řekl, když se dověděl, za kým Rostov přišel. „Tudy, tudy,“ a zavedl ho do druhého pokoje, z něhož zazní- val ryčný smích několika hlasů. Jak jen se tu mohou smát a vůbec tady žít? myslel si Rostov; stále ještě cítil ten zápach mrtvého těla, jehož se nadýchal v oddělení pro vojáky, a stále ještě viděl kolem sebe ty závistivé pohledy, které ho sledovaly z obou stran, a tvář mladého vojáka s očima obrácenýma v sloup. Děnisov ležel na posteli s hlavou přikrytou pokrývkou a spal, ačkoli bylo téměř poledne. „Á, Rostov? Vítám tě, vítám tě!“ křičel stejným hlasem jako kdysi u pluku, ale Rostov si se smutkem v srdci uvědomil, že pod touto obvyklou halasností a živostí probleskuje ve výrazu tváře, v intonaci i ve slovech nový, ošklivý a utajovaný rys. Jeho rána, přestože nebyla nijak nebezpečná, se stále nezacelovala, ačkoliv od zranění uplynulo už šest neděl. Tvář měl stejně bledou a opuchlou jako ostatní v nemocnici. To však Rostova nepřekvapilo; překvapilo ho to, že Děnisov jako by z něj neměl radost a usmíval se na něj strojeně. Nevyptával se ani na pluk, ani na všeobecnou situaci. Když o tom Rostov začal mluvit, Děnisov ho neposlouchal.
602
Made with FlippingBook - Online magazine maker