„Víš, já si myslím,“ řekla Nataša šeptem, naklánějíc se k Nikola- jovi a k Soně, když Dimmler skončil, ale stále ještě seděl a lehce se probíral ve strunách, zřejmě nerozhodnut, má-li přestat, nebo začít něco nového, „že když takhle vzpomínáš, vzpomínáš a ustavičně vzpomínáš, dovzpomínáš se tak daleko, že si pamatuješ i to, co bylo ještě předtím, než jsi byl na světě…“ „To je metempsychóza,“ ozvala se Soňa, která se vždy dobře učila a všechno si pamatovala. „Egypťané věřili, že naše duše byly ve zvířatech a že se zase do zvířat vrátí.“ „Ne, víš, já nevěřím tomu, že bychom byli ve zvířatech,“ řekla Nataša stále ještě šeptem, ačkoli hudba už dozněla, „ale vím určitě, že jsme byli tam někde anděly a byli jsme i tady, a proto si všechno pamatujeme…“ „Smím se k vám připojit?“ zeptal se tiše Dimmler, který se k nim zatím přiblížil, a přisedl si. „Jestliže jsme byli anděly, tak proč jsme tak klesli?“ namítl Ni- kolaj. „Ne, to není možné!“ „Jak to, klesli, kdo ti řekl, že jsme klesli…? Cožpak já vím, čím jsem byla předtím?“ odporovala Nataša přesvědčeně. „Vždyť duše je nesmrtelná… je možné, že když budu žít věčně, žila jsem už dříve, že jsem žila už celou věčnost.“ „Ano, ale věčnost si těžko můžeme představit,“ pravil Dimmler, který původně přistoupil k mladým lidem s trochu shovívavým úsměvem, ale nyní mluvil stejně tiše a vážně jako oni. „Proč by bylo těžké představit si věčnost?“ divila se Nataša. „Dnes to je, zítra to bude, vždy to bude, včera to bylo, i předevčírem…“ „Natašo, teď je řada na tobě. Zazpívej mi něco,“ ozval se hra- běnčin hlas, „co tam sedíte jako spiklenci?“ „Maminko, mně se tak nechce,“ řekla Nataša, ale už vstávala. Nikomu z nich, dokonce ani staršímu už Dimmlerovi, se ne- chtělo přerušit rozhovor a opustit pohovku v koutku, ale Nataša už stála a Nikolaj usedl ke klavichordu. Nataša se jako vždy postavila doprostřed sálu, vybrala si místo, kde byla nejvhodnější rezonance, a začala zpívat matčinu zamilovanou píseň. Řekla, že se jí nechce zpívat, ale dávno předtím a dlouho potom nezpívala tak jako ten večer. Hrabě Ilja Andrejič uslyšel její zpěv
774
Made with FlippingBook - Online magazine maker