jehož proti své vůli stále sledovala očima. Když vycházeli z divadla, Anatol se k nim připojil, zavolal jejich kočár a pomáhal jim při na- stupování. Když pomáhal Nataše, stiskl jí ruku nad loktem. Nataša se po něm ohlédla, rozrušená a celá červená. Díval se na ni, něžně se usmíval a oči se mu blýskaly. Teprve když přijeli domů, byla Nataša schopna jasněji uvažovat o tom, co se stalo; vzpomněla si náhle na knížete Andreje a tak se zhrozila, že při čaji, u něhož se všichni shromáždili po návratu z di- vadla, hlasitě vzdychla, začervenala se a utekla z pokoje. Můj bože, jsem ztracená! řekla si. Jak jen jsem mohla zajít tak daleko? myslela
si. Zakryla si uzardělý obličej rukama a dlouho tak seděla a snažila se dát si jasnou odpověď na to, co se s ní děje; ale nebyla s to po- chopit, ani co se s ní děje, ani co cítí. Všechno jí připadalo temné, nejasné a strašné. Tam, v tom obrovském, jasně osvětleném sále, kde na vlhkých prknech skákal podle hudby Duport s nahýma no- hama a v kabátku pošitém flitrem a dívky, starci i polonahá Hélène se svým klidným a hrdým úsměvem nadšeně křičeli bravo – tam, ve stínu této Hélène, tam bylo vše jasné a prosté, ale teď o samotě, když byla sama se sebou, bylo jí to nepochopitelné. Co to je? Proč se ho bojím? Co to znamená? Proč mám teď výčitky svědomí? opa- kovala si. Pouze staré hraběnce by byla schopna vypovědět v noci v posteli všechno, co se jí honilo hlavou. Soňa, to Nataša věděla, se svými přísnými a vyrovnanými názory by buď nic nepochopila, nebo by ji její doznání vyděsilo. Nataša se tedy snažila vypořádat sama s tím, co ji trápilo. Jsem ztracena pro lásku knížete Andreje, nebo ne? ptala se sama sebe a na uklidněnou si s posměškem odpovídala: Co se tak hloupě na to ptám? Cožpak se něco stalo? Nic. Nic jsem neudělala, nedala jsem k ničemu podnět. Nikdo se to nedozví a já už ho víckrát ne- uvidím, říkala si. Je tedy jasné, že se nic nestalo, že není proč mít výčitky svědomí, že mě kníže Andrej může mít rád i takovou . Ale jakou takovou ? Ach můj bože, bože, proč tu není! Nataša se vždy na okamžik uklidnila, ale za chvíli jí jakýsi instinkt zase znovu říkal, že ačkoliv je to všechno pravda, třebaže se opravdu nic nestalo – je všechna bývalá čistota její lásky ke knížeti Andreji ztracena. A zase si znovu v duchu opakovala celý svůj rozhovor s Kuraginem a před- stavovala si tvář, pohyby a něžný úsměv toho krásného a smělého člověka ve chvíli, kdy jí stiskl ruku.
838
839
Made with FlippingBook - Online magazine maker